"Šmankote, to už dávají hry o pětačtyřicátým i ráno a v srpnu..." pomyslela jsem si a znechuceně otočila knoflíkem tranzistoráku na vypnout. Rádio nebylo kvalitní, zvuk nic moc, občas chrchlalo... A mě zajímal víc bigbít než vážná hudba.A šla jsem si raději zatopit do koupelny.

Někdo zazvonil. U vrátek stála kamarádka. "Lído, je válka!"

Zírala jsem na ni a myslela si něco o úžehu. Válka? To není možný. Kdo by nás asi tak napadl? Pak mi došlo, že Mirka má být v práci a že je něco jinak. 

"V Novém Městě jsou polské tanky. A tak nám v práci dali volno."

Chvíli jsme dumaly, co podnikneme. Protože jsme měli v Praze kamarády, a jeden se mi hódně líbil, napadlo nás jet za nimi. Jak jinak než stopem. V práci jsem si vzala dovolenou, vymyslela jsem si povídačku o sestře v nemocnici. Měli jsme štěstí, vzala nás dost brzo dodávka. Seděly jsme na krabicích se šroubky a zpod plachty sledovaly, co se děje na silnici. Od Hradce Králové až někam ke Chlumci stály na krajnici kolony polských bojových vozidel. S bílými pruhy.

V Počernicích nás zastavili lidi, co malovali na silnici nápisy. Varovali, že v centru Prahy se střílí a jsou tam barikády. 

Auto nás vyložilo na okraji Prahy. Tramvaje nejezdily. Ujala se nás paní, co se vracela domů z práce. Bydlela někde v centru a měly jsme tedy společnou cestu.

Na Staroměstské náměstí jsme dorazily v pohodě. A nestačily jsme se divit. U pomníku Jana Husa měla Rudá armáda hlavní ležení a u poutače na výstavu, probíhající ve vedlejším paláci, protiletadlový kulomet. Seděli v něm tři vojáci a protože se nudili, občas zamířili hlavní kulometu na lidi. Na poutači bylo napsáno "Sovětské umění dvacátého století". Ano, i tohle bylo bohužel jejich "umění". Pokud se někdo objevil s kamerou nebo fotoaparátem, měl smůlu, přišel o ně. Bratrská pomoc se nesměla fotit ani filmovat. Upřímně jsem litovala několik Japonců, kterým sovětský důstojník sebral všechno, kamery i tašky. 

Našly jsme kamarády, dokonce i mou sestru a všichni nám vyprávěli, co je ten den potkalo. Pak na náměstí dorazil průvod lidí s vlajkami, namočenými do krve lidí zabitých u rozhlasu. Proběhla tam taková malá manifestace, zpívali jsme československou hymnu a internacionálu. Sovětům se to samozřejmě nelíbilo, nastartovali transportér a pomalu začali do lidí najíždět. Za transportérem šla rojnice vojáků s bodáky. Koukala jsem na to nevěřícně. Bodáky proti lidem s holýma rukama? To jako myslí vážně? Mně všechny ty události přišly jak nějaký blbý film.

Jeden kluk, takový vysoký s delšími vlasy v modrém "italáku" zůstal stát a té obrněné věci odmítl uhnout. Stál tam, s rukama zvednutýma nad hlavou, sám. Obrněnec byl už snad metr od něj, ale zastavil. 

"Oni ho přejedou!" napadlo mě a utíkala jsem k němu a začala ho tahat zpět. Kluk vzdoroval. Byl v šoku. Opakoval jen "Ať jdou domů, ať jdou domů..."

Transportér stál a příšerně rámusil, k nám dorazila rojnice. Takový docela pěkný opálený kluk s modrýma očima mi mířil na břicho a křičel "Idí!" "Ty idí, já tu jsem doma!" odpověděla jsem. A tomu klukovi jsem se koukla do očí. Měl je divně zakalené. A já v nich uviděla smrt. Ve zlomku vteřiny mi došlo, že on by fakt ten samopal zmáčkl. Nevím, co proběhlo hlavou jemu, ale nevystřelil.

Během té naší "rozmluvy" dorazili další lidi a kluka se zdviženýma rukama odtáhli. A mně došla zrůdnost všech těch armád, co po světě jsou. Kluk by zastřelil stejně starou holku jen proto, že dostal rozkaz. Armády dělají z normálních kluků vrahy bez mozku.  

Na 21. srpen 1968 nikdy nezapomenu. A taky na to, jak lidi dovedou rychle převléknout kabát.