Měla jsem na hlídání nejmladší vnučku. Protože jí scházel její obvyklý zbytek party, který byl tentokrát na příměstských táborech, snažili jsme se, co jsme mohli s dědou vymýšlet zábavu, protože týden byl deštivý a nedalo se koupat. A tak jednoho dne, aby udělal radost vnučce, přinesl děda z  nákupu trpaslíka (zahradního) – no nekupte ho, když byl skoro zadarmo! Nebyl to zrovna malý trpaslík a já se zděsila, neboť nejsem zrovna milovnice trpaslíků na zahrádce. Ale co by člověk nepřekousl pro milovanou vnučku.

Myslela jsem, že trpaslík upoutá zájem pouze na chvilku a já ho pak nenápadně odstraním do komory, kde na něj naházím hadry, řeknu, že ho někdo ukradl, aby se na mne nepožadovala jeho instalace do zahrady.

Ale to jsem se zmýlila. Vnučka popadla sádrového trpajzlíka do náruče - sotva ho unesla, byl totiž poměrně, vzhledem ke své velikosti ,dost těžký a už se s ním nehodlala rozloučit. Přenesen na gauč do obýváku trůnil tam vestoje v rohu a sledoval s vnučkou televizi. Pořád jsem byla přesvědčena, že se bude jednat o krátkodobou záležitost.

Ale nastal večer, já vzala trpajzlíka za červenou čepici, vyhostila ho ven na balkonek a šly jsme se mýt. Chvíli poté vnučka s vykulenýma očima prolítla chatou – hledala trpaslíka! Našla ho na balkonku, přitáhla ho za čepici zpátky dovnitř a požadovala, aby trpaslík byl vpuštěn do ložnice, a to přímo do postele s ní! Jako důvod uvedla, že venku by se přeci bál a byla by mu zima!

Už jsem viděla tu noc přímo v barvách – velký, skoro půlmetrový sádrový trpaslík bude ležet uprostřed na dvoulůžku mezi námi. V noci pak započne vnučka své obvyklé cestování po posteli, kdy buď visí hlavou z postele nebo leží v posteli zcela obráceně či se naopak nalepí na mne (kdovíkde bude v těch chvílích trpaslík) a já budu nucena hledat a přikrývat nejen ji, ale i trpaslíka, aby náhodou nenastydl. Nehledě na to, že jsem měla vážné obavy, aby si jedna z nás v noci nevypíchla o jeho špičatou čepici oko.

A tak jsem tentokrát (s trpaslíkem v posteli) vyprávěla pohádku o trpaslíkovi, který se ztratil a plakal, protože neměl u sebe ostatní trpaslíky. Nezabralo to. Přitvrdila jsem. Představ si, viděla jsem, že na trpaslíkovi lezl pavouk, asi se mu taky líbil…aby tak ten pavouk přilezl i do naší postele a chtěl být taky s trpaslíkem…

To teprve zabralo. Vnučka zpozorněla – pavouky nemá ráda. Já ho umeju a postavím tady do rohu v ložnici, bude nás hlídat, co říkáš, to bude lepší. A zima mu nebude, lísala jsem se.

Dočkala jsem se souhlasu. A tak trpoš stál celou noc u naší postele.

Při odjezdu vnučka pak trvala na tom, že pojede s ní domů. Představila jsem si reakci dcery a opět jsem to nebohé dítě obalamutila, že přece musí zůstat tady, že bych se tu bez něj bála já. A on tu na ni bude čekat.

A tak neodcestoval a zřejmě ho tu budu mít na věčné časy, protože ani děda se určitě nebude chtít trpaslíka vzdát. Před mým duševním zrakem vyvstal obraz zahrádky kousek od nás – mají tam Sněhurku a sedm trpaslíků, veliké, převeliké sádrové muchomůrky, umělé ptactvo na stromech a kdovíco ještě. Možná za rohem číhá i vycpaná ježibaba. Vždycky, když jdu procházkou kolem, chce se mi skučet…abychom se tak nakonec nestali jejich konkurencí!