„Nikdo z nás neví, kolik času má, ale je zajímavé, že ve skutečnosti máme velkou kontrolu nad tím, jak daný čas prožíváme.“ To jsou slova americké profesorky psychologie Cindy Lustigové. Vystihují to, nad čím mnoho lidí přemýšlí. A sice: Jak je to možné, že některé dny rychle uběhnou a jindy máme pocit, že se táhnou?

Hodně lidí po padesátce začíná říkat, že se čas zrychlil, ba doslova splašil. Dny jim připadají kratší. Samozřejmě, že jde jen o iluzi, ale spousta odborníků na lidskou duši se zabývá otázkou, proč to takto vnímáme. Máme pocit, že nám s přibývajícími roky něco utíká a snažíme se každý den více využít, tudíž nám připadá kratší? Nebo naopak máme méně sil, zvládáme méně věcí, tudíž nám vše déle trvá a to je příčinou, že nám dny rychleji ubíhají?

Jisté je, že čas se nezrychluje ani nezpomaluje, mění se jen to, jak ho vnímáme. A nemusí to vždy souviset s věkem.

„Vrátili jsme se po týdnu z dovolené u moře a teď si říkáme, že to není možné, jak rychle utekl,“ shodují se Petr a Iva, šedesátiletý pár. „Máme pocit, že dříve dovolená tak neutíkala. Přitom jsme se tentokrát jen váleli, nejezdili jsme na výlety, řekli jsme si, že se nebudeme honit, ale jen slunit, procházet a dobře jíst, zkrátka, že si ten čas takzvaně užijeme. Říkali jsme si, že se třeba budeme nudit, ale uteklo to více, než když někdy máme dovolenou více aktivní, na každý den rozplánovanou. Ale asi je to tím, že stárneme. Čím jsme starší, tím nám vše ubíhá rychleji,“ tvrdí.

Profesorka Lustigová, která se tématu vnímání času věnuje, v jedné ze svých prací uvádí, že vnímání času je do velké míry ovlivněno tím, kolik zajímavých událostí jsme zažili a to samozřejmě s věkem souvisí. Zatímco v osmnácti je pro nás třeba první dovolená u moře zážitek, na který se nezapomíná, v šedesáti si už ani někdy nepamatujeme všechny ty názvy letovisek, která jsme navštívili. Což může vést k tomu, že týden u moře pro nás není tak velkým zážitkem a máme pocit, že rychle utekl. „Čím je člověk starší, tím méně věcí ho zaujme, méně se ohlíží za událostmi a život se mu může zdát méně barvitý, než v době, kdy zažíval stále něco nového. Proto se mu může zdát, že méně barvitý život rychleji utíká,“ vysvětluje psycholožka.

Existuje práce uznávaného vědce Adrijana Bejana, jejímž závěrem je, že se zvyšujícím se věkem člověk pomaleji zpracovává vizuální informace a to přispívá ke zkreslení vnímání času. Podstata je v tom, že čas je pořád stejný, ale starší lidé se tak nějak celkově zpomalují, aniž by si to připouštěli, aniž by to vnímali.

Čím jsme starší, tím máme pocit, že naše zážitky jsou všednější, že už to či ono známe, máloco nás překvapí, vzruší, zaujme. Ubývá zážitků, které se dají považovat za nějaké životní předěly, ať už jde o první pusu, první rande, první milostné zklamání, první zaměstnání, první pohled na moře, první cestu letadlem a podobně. Dny, týdny, měsíce a roky nám začnou splývat a proto přichází pocit, že život běží  rychleji.

„Podle mého názoru není pravda, že když má člověk bohatý, vzrušující život, utíká mu rychleji, než těm, kteří se nudí a nic zajímavého neprožívají. Mám dojem, že nejvíce mi ubíhá čas nyní, když jsem v domově pro seniory a vlastně nemám co dělat. Pořád je neděle. Mám pocit, že týdny ubíhají jak splašené a přitom by se mi spíše měly táhnout, když nic nedělám. To mi připadá zvláštní, ale říkají to tady všichni lidé, všichni mají podobný pocit,“ říká jednadevadesátiletá Marie Nosková z Prahy. A dodává: „Pamatujete si, jak jsme se jako děti nemohly dočkat Vánoc? Když mi maminka řekla, že Ježíšek přijde za měsíc, byla to pro mě strašně dlouhá doba. Když má být nyní něco za měsíc, mám pocit, že to je jako zítra. V listopadu si říkám, že už jsou tady zase Vánoce a ony fakt za chvíli jsou.“

Vědci, kteří vnímání času zkoumají, často uvádějí jako příklad situaci, kdy třeba čekáme na vlak a on má zpoždění. Třicet minut se jeví jako věčnost, stále koukáme na hodinky, jsme nervózní. Ovšem, když sedíme u sklenky vína s dobrými společníky a bavíme se, je třicet minut něco jako minuta. Podíváme se na hodinky a s hrůzou si uvědomíme: vždyť už tady klábosíme tři hodiny! Velkou roli ve vnímání času totiž hrají emoce a mohou stát i za tím, že některou událost vnímáme jako dlouhotrvající a jinou jako krátkou, přestože trvaly úplně stejně.

„Když prožijeme něco emočně výrazně zabarveného, máme bezprostředně poté pocit, že čas doslova pádil. Je to tím, že jsme mu vůbec nevěnovali pozornost,“ uvedla Kristýna Malenínská z Fyziologického ústavu Akademie věd ČR, kde se tímto fenoménem rovněž zabývali.

Všichni vědci, které toto téma fascinuje, stejně jako lidi, kteří třeba přemýšlejí, proč jim dovolená tak utekla a proč se dříve zdály být Vánoce tak vzdálené, se shodují, že vnímání času je velmi složitý a zajímavý proces, který dosud rozhodně nebyl prozkoumán. A možná ani nikdy prozkoumán nebude. Shodují se však také v tom, že každý z nás může své vnímání času ovlivnit. A to tím, jestli si svůj život nechá zešednout, začne mít pocit, že už vše zažil, že nic nového a vzrušujícího neexistuje. Takovým lidem pak čas utíká rychleji než těm, kteří jsou schopni se třeba v sedmdesáti na něco těšit stejně jako když jim bylo dvacet. Je to sice obtížné, ale je dobré to aspoň zkusit.