Zatím jsme ale neměli vyřešenu otázku bydlení. U nás doma byl ještě můj tehdy svobodný bratr, rodina mého snoubence bydlila v dvoupokojovém bytě v Praze spolu s nezletilým synem, mladším bratrem mého budoucího muže. Stavět dům jsme nechtěli, do Prahy jsem nechtěla jít já, na venkově nechtěl zůstat budoucí manžel.

Najednou se objevilo řešení – podnikový byt v nedalekém městě. Ukázalo se, že bychom měli šanci jej získat, neboťˇ můj snoubenec pracoval v oboru, který byl k získání bytu podmínkou.

Zaradovali jsme se, ale jen do chvíle, kdy nám bylo oznámeno, že zbývá už jen poslední byt. Dostat jej však tehdy mohl jenom pracovník ženatý. A v tom byl problém, protože byl konec května a to mi do maturity zbýval ještě asi měsíc. Na vdavky v té chvíli nebylo ani pomyšlení. Ale na osobním oddělení firmy nám poradili, ať přineseme potvrzení s datem budoucí svatby a byt bude náš. Skutečně, na konci května jsme měli v ruce dekret na podnikový byt 3 plus 1 společně s klíčem.

Když jsem doma oznámila rozhodnutí se vdávat, a to skoro okamžitě, o rodiče se pokoušely mdloby. „Jak to chceš stihnout, vždyť ten termín svatby je za 3 neděle­?"

Ačkoli jsme svatbu plánovali doma a neměli jsme nic připraveno, vše jsme stihli. V době mezi ústní maturitní zkouškou a ukončením školy jsem stihla dát natisknout oznámení a pozvat hosty, objednat kuchaře i kadeřníka. U své známé švadleny jsem si nechala ušít krásné svatební  šaty – model ze zahraničního časopisu. Obstarali jsme další náležitosti jako prstýnky, fotografa i odvoz na obřad, vše podle plánu.

Ale přece jen, chybička se vloudila. A to tam, kde jsem ji čekala nejméně. V naší vesnici bývalo zvykem postavit svatebčanům bránu. Od svatebčanů se očekává hojné pohoštění v předvečer obřadu. Vše bylo připraveno, jídlo všeho druhu, víno a pivo teklo proudem, účastnící mužského pokolení prokládali pivo nezbytnými „štamprdlaty“. Všichni z té oslavy vyšli po svých a dobře naladěni, ne však můj budoucí. Ten zasedl k lahvi ruské vodky o obsahu 0,7l a málem se jí podíval na dno.

Já jsem ho původně na svém loučení se svobodou vůbec nechtěla, neboť se snoubenci loučí každý se svými přáteli a kamarády, ale on nedal jinak. On, jako Pražák, by o oslavu přišel, protože to u nich není zvykem. A tak jsem kapitulovala. Ale to jsem asi neměla.

Můj budoucí muž po nějaké době opustil své místo u stolu i svou načatou sklenku a odešel. Po chvíli se vrátil a oči všech přítomných se na něj upřely. Aby taky ne, klátivým krokem vstoupil a přes obličej měl modrou šmouhu, která se táhla až přes krk na sněhobílé sváteční tričko.

Když uviděl, jaký způsobil rozruch svým příchodem, chtěl situaci vylepšit tím, že si modrou barvu rozšmidlal po celém obličeji až do vlasů. Ihned jsem se zvedla a odvedla jej ven na vzduch, abych pátrala po příčině. Hned mi to bylo jasné. Aby celá domácnost nevěsty byla uklizena a připravena, natřeli mužští vedle vrat s dvířky také přilehlý plot a bidlo na větrání peřin. Budoucímu manželovi se udělalo špatně a opřel se o sloupek. Barva nebyla ještě řádně zaschlá, a tak se objevila všude tam, kde se opíral.

Rychle jsem se chopila hadru a čisticích prostředků všeho druhu, aby ženich zítra při obřadu nehrál všemi barvami. Dost bude zelené na jeho obličeji, neboť mu bude s největší pravděpodobnosti špatně ještě zítra.

Druhý den, tedy svatební, vypadal hrozně. Skoro nevnímal horečnaté poslední přípravy svatebních hostů, vše mu bylo fuk. Jeho jedinou starostí bylo, aby nepropásl okamžik, kdy má říci své ANO.

Slavnostní fanfáry oznámily začátek obřadu. Oddávající přečetl všechny předepsané formule a náležitosti. Poté se zeptal ženicha, zda si bere za manželku....

Všichni v sále napjatě očekávali, až se ozve snoubencův souhlas. Bylo stále ticho. Oddávající se znovu zeptal ženicha, když se do ticha ozvala polohlasná nápověda od svědka ženicha: „Řekni ano." V ten okamžik se ženich probral z ustrnutí a dost hlasitě pronesl "ANO".

Potom už obřad probíhal dne zaběhnutého rituálu, výměna prstýnků, první manželský polibek a zapsání do matriky. Všichni svatebčané včetně oddávajícího úředníka si oddechli.

Příští rok bude už jubilejní. Zase si může manžel své ano zopakovat. Doufám jenom, že tentokrát bez nápovědy a střízlivý. Já už sice nebudu mít bílé šaty pro nevěstu, ale ani manžel nebude snad hrát všemi barvami (od modré po zelenou), bude snad mít tmavý oblek a já krásné nové šaty. Snad mi daruje i kytici rudých růží. Oslavíme totiž svou  z l a t o u   s v a t b u.