"Vždy mě potěší, když vidím, že se lidem v naší obci líbí. Vidím, že to úsilí, které jsme do její obnovy věnovali, stálo za to," říká v rozhovoru pro portál i60 bývalý starosta obce Svatý Jan pod Skalou Jiří Ševčík.

Jak vypadala obec za vašeho mládí?
Svatý Jan mého mládí byl ještě docela zabydlen. Fungovala zde dvojtřídní obecná škola, obchod se základními potravinami, restaurace se stáčírnou svatojánské vody. Obec měla svého pana faráře, který zajišťoval vše potřebné pro celou svatojánskou farnost – svatby, pohřby, křtiny a samozřejmě i pravidelné bohoslužby. Většina místních mužů pracovala v okolních kamenolomech, dolech nebo na dráze. Zemědělství u nás nebylo, a tak téměř v každém domě chovali lidé drobná domácí zvířata. Pamatuji si, jak se sousedé často dohadovali o každý kousek meze či příkopu kde si sekali trávu nebo sušili seno. Nouze byla všeobecná a jako malý kluk jsem ji také pociťoval, zvláště proto, že jsem měl šest sourozenců a výdělky rodičů byly žalostné. Potraviny byly na lístky a nekvalitní uhlí na příděl. Atmosféru silně ovlivňovala přítomnost tábora nucené práce a posléze věznice ve zdejším bývalém klášteře. Panovaly obavy a strach. Nikdo si v této době nemohl být ničím jistý.

Utkvěla vám nějaká vzpomínka na vězně z kláštera, anebo na pozdější dobu, kdy v klášteře byli estebáci?
Jenom matně si vzpomínám, jak okolo našeho domu vodili vězně na přestavbu bývalého mlýna, který sousedil s naším domem. Vězni celou budovu rekonstruovali a byly zde zřízeny byty pro bachaře. Po ukončení vězeňského zařízení si místní nakrátko oddychli. Skutečně jen nakrátko, protože zde následně zřídili “školu“ pro výchovu nových příslušníků SNB a po několika letech pro STB. Už od padesátého roku byly u nás zakázané poutě - směla se konat pouze poutní mše, nesmělo se fotografovat a parkovat v celé dolní části obce a postupně bylo vše, co ještě v obci fungovalo, rušeno. Jediným pozitivem, dá-li se to tak říct, bylo to, že tyto instituce daly práci několika prověřeným občanům, ať už to byly uklízečky, kuchařky nebo topiči. 

Pro obec to ale asi byla pohroma...
Celá tato doba se dramaticky podepsala na obci samé, protože se začala postupně vylidňovat. Tuto situaci ještě urychlilo uzavření školy a obchodu. Téměř všichni mladí se odstěhovali a jejich domy byly předělány na chalupy. Už dávno před tím nesměli naši obec navštěvovat hromadné zájezdy a turisté, kteří přicházeli, opouštěli toto nádherné místo se smíšenými pocity. Vše bylo korunováno násilnou integrací obcí, kdy byla naše obec rozdělena a správu nad ní převzala obec Loděnice. Do této doby fungovalo v obci alespoň zastaralé veřejné osvětlení, poté přestalo fungovat i to. Loděnická obec měla starost sama se sebou a Svatý Jan pod Skalou musel vždy počkat...

                                     Klášter s kostelem v roce 1959, kdy tu byl tábor nucených prací a později i vězení

                                                                                     Rekonstrukce kostela. FOTO: archiv Jiřího Ševčíka

Jak vypadaly památky – kostel, klášter a hřbitov v té době?
Svatojánské památky byly až na kostel uzavřené a poměrně zanedbané. Na údržbu nebyly peníze a do oprav církevních památek se úřadům nechtělo. Chátrání tak dostalo zelenou a vznikaly další a další škody. Nejtragičtěji dopadla hřbitovní novogotická kaple sv. Maxmiliána, která spolu s chátrajícím hřbitovem byla ostudou obce. Budova kláštera byla obehnána vězeňskou zdí s ostnatým drátem a reflektory. Omítka kostela opadávala a střechou zatékalo.

Vše se změnilo po roce 1989. Co bylo potřeba udělat pro obec jako první?
I když nás v obci moc nezůstalo, ihned po listopadu byla pro nás volba jasná. Musíme obnovit samostatnost obce. To se podařilo a začaly se řešit ty nejpalčivější problémy. S tehdejším rozpočtem jsme se nemohli pouštět do žádných větších akcí. Nadšení občanů pro změnu k lepšímu ale rozhodně bylo, a to se ukázalo jako to nejpodstatnější. Mnozí byli ochotni podat pomocnou ruku bez nároku na odměnu. Tak se podařilo alespoň z části zmodernizovat veřejné osvětlení, proběhla úprava veřejných prostranství a byly zlikvidovány černé skládky. Dobrým počinem bylo i pravidelné vydávání obecního zpravodaje a obnovení kdysi slavných poutí.

Kdy jste se rozhodli pustit se do obnovy památek a co všechno bylo nutné pro to udělat?
Významnou pomocí obci bylo založení Svatojánské nadace, posléze Svatojánské společnosti. Bylo to sdružení rodáků a přátel Svatého Jana, kteří si vytkli za cíl obnovu místních památek a oživení kulturního a společenského života. To, že se nadšení členů nadace proměnilo v činy, o tom svědčí udělení Modré stuhy, kterou obec získala v roce 1996 v celostátní soutěži Vesnice roku. Toto ocenění se uděluje za vysokou úroveň obce na poli kultury a péče o památky. Obnovené poutě, koncerty duchovní hudby a všechny ostatní slavnosti, naši obec celkově oživily. Význam těchto akcí daleko přesáhl hranice obce a celá řada jiných obcí si z našeho počínání brala příklad. Nejobtížnější bylo sehnat potřebné finanční prostředky. Pomocnou ruku podali někteří podnikatelé a několik okolních podniků. Rozhodující však byla v této nelehké době dobrovolnická práce. Nadace rozšířila svoji činnost o vydávání pohlednic, brožur a bylo vydáno i několik knih s místní tématikou. Dobrá spolupráce nadace a obce byla oceněna v roce 1999 Zlatou stuhou pro nejlepší obec Středočeského kraje. Na celostátní úrovni jsme skončili na krásném třetím místě.

                                                      Kostel a klášter ve Svatém Janu pod Skalou. FOTO: Daniela Řeřichová

                                                                                            Mariánské sousoší. FOTO: Soňa Prachfeldová

                                                                                 Pohled od kříže na skále nad obcí. FOTO: Jan Raška

Dnes patří obec Svatý Jan pod Skalou k nejnavštěvovanějším místům Středočeského kraje. Nepůsobí to někdy obci problémy, tedy ta velká koncentrace turistů?
Když je někde něco pěkného, zvyšuje to i zájem lidí. To platí i pro naši obec a stává se, že někdy bývá počet návštěvníků až neúnosný. Automobily, motorky, cyklisté a pěšáci, všichni řeší problém, kde zaparkovat, kam se jít najíst, kam na toaletu. Také tyto problémy musela obec řešit, aby velký počet návštěvníků co možná nejméně rušil místní. V neposlední řadě také proto, aby byla minimálně zatěžována příroda -  celá obec je obklopena Národní přírodní rezervací Karlštejn.

Vy jste také ještě v době svého starostování stál u zrodu místního muzea. Co stálo za tímto nápadem a co dnes mohou návštěvníci v muzeu vidět?
Celou řadu našich aktivit jsme se rozhodli rozšířit o svatojánské muzeum. O jeho zřízení rozhodla obec v roce 2013 a jeho provoz zajišťuje Svatojánská společnost (SJS). Muzeum je obcí částečně podporováno a jeho expozice seznamuje návštěvníky s bohatou historií místa a někdejším životem zdejších obyvatel. Za deset let existence muzea si jej přišlo prohlédnout na 16 tisíc dospělých návštěvníků (děti mají vstup zdarma). SJS zajišťuje také průvodcovské služby v našem kostele a zasvěceným výkladem seznamuje návštěvníky s jeho minulostí i současností. Na činnosti SJS se jako bývalý starosta podílím od jejího vzniku. Dnes, již v důchodovém věku, se zaměřuji především na provoz muzea, které doplňuje mozaiku mých koníčků. V případě potřeby zastupuji i naše dobrovolné průvodce na prohlídkách našich památek. Vždy mě potěší, když zaznamenám uznání o dobře vykonané práci. Potěší mě i to, když se líbí muzeum a samozřejmě, když se líbí i samotná obec, která se jakoby znovu narodila.

Jsme portálem určeným aktivním seniorům. Sám jste již v seniorském věku, a tak chtěl byste něco vzkázat svým spoluvrstevníkům?
V závěru bych chtěl popřát všem důchodcům, kterým to dovolí zdraví, aby se snažili tuto část svého života naplnit takovou činností, která bude přínosem nejen pro ně samotné, ale přispěje i naší společnosti. Odměnou jim bude radost z toho, co konají a tato radost dozajista přispěje k jejich spokojenému stáří.