Najdu dědečky zamlada ve vojenské uniformě. Vojáci před odjezdem na frontu v první světové válce chtěli, aby na ně rodina měla památku, kdyby se nevrátili. Jaké to muselo být štěstí, když se s nimi shledali. Skupina kamarádů i majitel panství z vesnice se z války nevrátila. Byli přibližně stejně mladí jako můj děda, který se po úrazu zotavil, i když ne úplně.

Jejich jména byla zapsána do obecní kroniky a na 32 malých náhrobních kamenů na vytvořeném hřbitůvku před kostelíkem - věnováno z lásky a vděčnosti v roce 1918. U kostela v sousední vesnici jsou jména na jednolitém památníku. Někde jsou tyto památníčky na návsi pod vysazenou, dnes už starou lípou. I z druhé světové války je mnoho památníků, bývají na hřbitovech, blízko nich jsou hroby padlých vojáků Rudé armády. Padli, abychom žili, čteme na pomníčcích. Nikdy nebude dost úcty pro ty, kteří zbytečně zahynuli a po celá léta umírají na bojištích, ani květin, které k památníkům padlých položíme, ani soustrasti, kterou bychom vyslovili.

Bohužel, zatím se nenašlo ani dost moudrosti mezi lidmi, aby si života vážili. Kolikrát už podzimní listí hroby zasypalo a sněhy na nich roztály. Je jich mnoho a po celém světě. Lidé založili i organizace a přesto se spolu nedomluví. Ani se nechce věřit, že máme 21. století. I tragické fotografie ze současné války jednou zestárnou a budou o našem století vyprávět smutný příběh. Moc si přeji, aby to byl příběh posledního lidského nerozumu. Aby tento kolotoč válek v lidských dějinách skončil, aby lidé žili pospolu a v radosti.

Nedávno jsem viděla plakátek, zval na Bandera párty, diskotéku pořádanou mladými lidmi, kteří u nás našli azyl, bylo to v Plzni, ulice Lidická 33. Přiznám se, byla jsem v šoku. Ještě teď mám v očích slzy. I v Lidicích se přinášejí k památníku květiny a i tam staré fotografie vyprávějí příběh a sice o lidské krutosti. Letos to bude 81 let, co byla vesnice vypálena, srovnána se zemí, muži zavražděni, ženy skončily v koncentračním táboře, děti v plynových komorách, některé byly dány na převýchovu. Ti z obyvatel, kteří nebyli přítomni, byli pečlivě vyhledáni a dodatečně popraveni v Praze, neunikly ani zatím nenarozené děti těhotných žen. Trest za atentát na Heydricha byl vykonán na vesnici, která s tím neměla nic společného. Událost otřásla celým světem a poučil se někdo? Představitelé států konají po svém, stejně jako panovníci dříve a lidé jsou jen figurky na šachovnici. Slovo mír bývá zesměšňováno, dokonce náš pan prezident vyjádřil názor, že usilovat o trvalý mír je nemožné a další zbraně jsou potřeba. Těžko uvěřit skutečnosti, kam lidstvo dospělo.

V krabičce mám pár fotek z pietního místa i z nových Lidic, byly po válce vystavěny, mohla se tam přibližně polovina přeživších žen vrátit, po 2 letech se vrátilo i 17 dětí. Fotky jsme pořídili o prázdninách u rodičů, děda tehdy našim dětem vyprávěl, když jsme se chystali památník navštívit, bylo to kousek od nich, jak tenkrát vyděšeně koukali na oblohu směrem ke spáleništi za vytí vyplašených psů. Najdu i svatební rodinné fotky z rozkvetlého růžového sadu, který byl po válce v Lidicích vysázen.

Fotografie toho běsnění v červnu roku 1942 pořídili samotní aktéři, dokonce při tom natočili film, měl se promítat v kinech pro zastrašení obyvatel. Dodnes tyto fotografie vypráví, jenže je nikdo neslyší.

Celá fotodokumentace a smutné podrobné převyprávění tragédie Lidic je na webu Lidice - Živá historie, stačí vyhledat googlem.

Svůj příspěvek do soutěže nepřihlašuji, ani žádné fotografie nepřikládám. Budete-li chtít, najdete je sami.

Přeji všem lidem, aby našli společnou řeč a dokázali se domluvit na tom, že šťastný a svobodný život v míru je to nejlepší, co mohou svým dětem dát, a také, aby jejich fotografie jednou vyprávěly o nich jen ty nejhezčí příběhy.