Single styl života se během minulých let stal naprosto běžný. Zatímco kdysi byl člověk žijící sám považován za nebožáka, který si není schopen najít partnera nebo ho prostě nikdo nechce, nyní čím dál více lidí žije samotných, je to jejich vědomé rozhodnutí a jsou naprosto spokojení. Podle údajů Českého statistického úřadu se během posledních patnácti let podíl domácností, ve kterých žije jen jeden člověk, zvýšil z dvaceti čtyř procent na třicet procent.

Často je slyšet věty typu:

To, že jsem se rozvedla, bylo nejlepší rozhodnutí, až teď kolem padesátky žiju pěkný život.
Mám se skvěle, žádnou ženskou nehledám.
Konečně mně nikdo neříká, co mám a nemám dělat.
Samota je fajn, rozhoduju si o všem sama.

Jako by přestaly existovat opačné názory, jiné pohledy na život. Jenže mezi námi žije spousta antisamotářů, tedy lidí, které single způsob života doslova ničí.

„Co mi umřel manžel, začala jsem pořád někam chodit. Nemůžu být doma, je mi tam strašně smutno,“ vypráví devadesátiletá Stella Procházková z Prahy. Navštěvuje akce Centra celoživotního vzdělávání, cestuje. „Když jsem doma, padá tam na mě tak strašný stesk, že se to ani popsat nedá. Mluvím s manželovou fotkou. Vždycky mu říkám, kam jdu, rozloučím se, řeknu mu: tak ahoj. Jak se dostanu mezi lidi, hned je mi dobře. A nikdo na mě nepozná, že mi před chvíli bylo smutno,“ popisuje.

„Jednou jsem řekla kolegyním, že se po rozvodu cítím být osamělá, že se nudím a že rozhodně nejsem typ pro single život. Hned mě začaly přesvědčovat, že jsem pitomá, že prý není nic lepšího než žít sama. Tvrdily, že si mám hledat muže jen do společnosti, ale už si žádného nepustit do života, hlavně už nikdy s nikým nemám bydlet. Všechny si pořád pochvalují, jak jsou šťastné, když žijí samy. Já tedy ne, na mě v prázdném bytě vše padá, mluvím už i s kytkou v květináči, tak mi chybí, že si nemám s kým povídat,“ vypráví třiapadesátiletá Martina, která se před čtyřmi roky rozvedla.

Existuje poměrně hodně lidí, kteří samotu nezvládají. Není pro ně přirozená. Potřebují o někoho pečovat, komunikovat, dohadovat se nebo třeba klidně v něčí blízkosti jen tak mlčet. 2

Typickou antisamotářkou je žena ve věku mezi čtyřicítkou a šedesátkou, která sice žije sama, ale zároveň to nepovažuje za stav, v němž by chtěla setrvat do konce života a má pocit, že jí někde něco takzvaně utíká. Mezi antisamotářkami je však i hodně dam mnohem starších, což se projevuje například na akcích Centra celoživotního vzdělávání. „Znám hodně žen vysokého věku, které jsou v obdivuhodné kondici právě díky tomu, že jsou neustále ve společnosti, že se vzdělávají, mají zájmy, koníčky. Ony jsou skvělé právě kvůli tomu, že nesedí samy doma,“ říká Dana Steinová, která vzdělávací kurzy a řadu dalších akcí organizuje.

Ženy snášejí samotu hůře než muži. „Projevuje se to často ve vyšším věku, v době, kdy člověk jde do penze. Ženy vyhledávají různé akce, jen si všimněme, že na akce pro seniory chodí většinou ženy, mužů je tam méně,“ připomíná psychiatrička Tamara Tošnerová.

Jenže i mezi muži je mnoho takových, kteří sice žijí single, ale rozhodně si tento způsob života nepochvalují. A od kolegů a kamarádů mezitím slyší věty typu:

Ty se máš, když tě žádná ženská nesekýruje.
Co já bych za to dal, kdyby mi doma nikdo neříkal, co mám a nemám jíst.
No jo, ty jsi v pohodě, ty si můžeš dovolit koupit motorku a vyrážet o víkendech na výlety, když po tobě manželka nechce novou kuchyň a dovolenou u moře.

Ty se máš dobře. To je věta, kterou single žijící lidí slyší velmi často. Společnost totiž podlehla dojmu, že člověk, který žije sám, tak činí z vlastního rozhodnutí, má spoustu volného času, který2 může věnovat jen sám sobě, tudíž se má takzvaně dobře.
Mnoho single žijících lidí by potvrdilo, že se dobře opravdu mají. Protože jsou nastaveni tak, že jim tento způsob bytí vyhovuje. Jenže mnoho single žijících lidí by odpovědělo, že prožívají jedno z nejhorších období svého života. Samotu totiž vnímají jako osamělost. A to je velký rozdíl, protože samota může být obohacující. Ale osamělost je vždy a jen frustrující.

Takže proto není dobré říkat každému, o kom nevíme víc než jen to, že žije sám: ty se máš!