Hospodyně uklízejí dvory, dívky na návsi vplétají fábory a květy do alegorických vozů.

Na dveře domku s vývěsním štítem Mistr obuvnický  nesměle klepe štíhlý chlapec.

Švec Václav je na odchodu, ale převezme boty, které zná. Však je sám před lety šil.

„Zastav se pro ně v pondělí,“ zabručí.

„Taťka by je potřeboval zítra na tu parádu,“ smlouvá chlapec.

Václav ví, že Franzi z octárny pohřbil loni panímámu a má se co ohánět, aby obstaral hospodářství s třemi kluky.

„Dám nové kramfleky. Dělá je firma Berson, ty něco vydrží. Podávej, “ otočí se k drobné Helence, která  pohupuje trámovou kolébkou.

Chlapec sleduje dívku, jak obratně vybírá floky,  kladívka,  šídla a jehly.

„Půjdeš se taky podívat?“ vyzvídá Helenka.

„Asi budu muset pomáhat s otavou,“ pokrčí Frantík rameny.

V  neděli 19. července 1914 si dvacet tisíc návštěvníků nenechá ujít dlouho očekávanou událost.

Figurální pískovcový monument známého sochaře Jana Štursy obdivuje také Václav se svou početnou rodinou. Do sbírky přispěl celou stokorunou.

Rozjásané obecenstvo netuší, že stojí na prahu války.

Ta propukne za  pár dní 28. července.

Václavovi synové Alois a Antonín jsou odvedeni.

Autor pomníku je zraněn u Haliče.

Kvůli nedostatku potravin pro armádu jsou prováděny obilní rekvizice.

Bída klepe na dveře u každé chalupy.

Na jaře se domů vrátí chromý  Alois.

Obecní zastupitelstvo přidělí válečnému invalidovi trafiku u poštovního úřadu.

Josef se vydá na zkušenou do Vídně. Poslední zprávy jsou z Ameriky.

Čiperná Helenka spolu s rodiči hraje v ochotnickém divadle a Frantík se na ni občas přijde podívat.

Možná v tom usměvavém děvčeti vidí svou ztracenou maminku. Od patnácti let už nemá ani tátu.

Deštivý 16. listopad 1926 se stává jejich svatebním dnem.

Bydlí v Litomyšli Na lánech a pracovitého Frantíka v jednadvaceti letech přijmou na dráhu.

Plat je bídný, ale deputátní uhlí zahřeje suterénní byt, v němž  Helenka pod jedinou žárovkou vyšívá toledo a háčkuje dečky pro místní paničky. Občas jí i zaplatí.

Za šest let se narodí Jarmila, za třináct let Vojtěch.

Helenka se s nimi vydává do luk a do lesů, hrdá na kraj, v němž zanechali stopy vzdorovití studenti, krásná paní Božena i hudební génius.

Tam k říčce Loučné chodí vyzpívat svůj žal, když se hákový kříž stane symbolem hrůzy.

Temné uniformy SS se usídlí ve škole a Jarmila si vyzvedává úkoly v nouzovém objektu. 

V dubnu 1945 je za protifašistický odboj popravena studentka Marie Sedláčková.

Konečně po uplakaných letech přichází voňavý máj a s ním opravdové jaro.

Helenka s Frantíkem jsou zase činní ve spolku, zase se v neděli po mši v kostele Povýšení svatého kříže procházejí starobylým podloubím a naslouchají tónům blízkým jejich srdci.

Napřesrok je půvabná Jarmila zvolena královnou Majálesu a Vojtěch nastoupí do první třídy.

V září navštívil svou sestru Helenku bratr Antonín, aby se podělil o dojmy z nového působení ve vzdáleném průmyslovém sídle.

Má slušné výdělky ve fabrice a koupil si na splátky dům.

Sen Helenky a Frantíka o světlém bytě s velikým stolem získává barevné kontury.

Není to jednoduchá volba, ale nakonec opustí líbezný kraj a jejich novým domovem se stane ponuré město na úpatí Krušných hor.

Dcera Jarmila nastoupí jako úřednice ve firmě Tonak.

V ochotnickém spolku potká svou životní lásku a stane se manželkou Jaromíra.

V Oujezdě zemřel  4. dubna pradědeček Václav a v Praze se 30. dubna narodila holčička.

Během šesti let k ní přibudou tři sourozenci.

 ♥♥♥♥♥♥♥♥

Malá babička a velký děda se celý život oslovovali Helenko a Frantíku.

Málomluvný dědeček byl velmi zručný. Po návratu z práce trávil čas v dílně,  kde skloubením technického umu a šikovných rukou vzniklo mnoho malých i velkých vynálezů.

Babička byla uvaděčkou v kině Oko a často nás propašovala na nepřístupné filmy.

V případě scény, ohrožující naši mravnost, vystoupila z přítmí a zakryla nám oči.

Měla pochopení pro naše lumpárničky a sama se nezřídka stala jejich strůjcem.

Po městě i  do kopců se jezdilo na motorkách.

Získali jsme tyto dovednosti  díky babičce a dědečkovi poměrně brzy.

Líbily se nám závody na nedaleké ploché dráze, líbilo se nám koupání v Kamencovém jezeře.

Líbily se nám návštěvy u  rozverného strýce Antonína i tety Marianny, která si po válce ke svým čtyřem dětem vzala dva sirotky.

I  štípání dříví, skládání uhlí či tahání kbelíků vody od hydrantu bývalo ve společnosti bratranců a sestřenic vítaným zdrojem  zábavy.

Velká rodina držela při sobě a neztratila se ani v těch nejtěžších letech.

  ♥♥♥♥♥♥♥♥

Malá babička se každý rok vracela do milované Litomyšle.

V červenci 1982 jsme se spolu loudaly podloubím a proti nám kráčel  štíhlý starý muž.

„Helenko, vítej v městě Smetanově!“

„To je Bobeš,“ oznámila mi babička se svým typickým šibalským úsměvem.

Podali jsme si ruce a starý pán se zeptal.

„Čí je to ďouče?“

„Jarmilky. Je nejstarší ze čtyř.“

„Těší mě, nebudu rušit. Sejdeme se u tety, " nervózně jsem se rozloučila.

Toulala jsem se kolem zámku a má fantazie pracovala na plné obrátky.

Za soumraku jsem došla k Růženě, nejmladší sestře babičky.

„Kdepak zůstala Helenka?“ podivila se.

„S nějakým Bobešem.“

Teta viděla, že jsem napnutá jako struna. Po chvilce váhání se zlehka usmála.

„Bobeš je náš bratr. Když se vrátil z Ameriky, tak vystoupil z církve. A byl vyobcován. Odstěhoval se, doma se o něm nesmělo mluvit. Prostě neexistoval. “

Bobeš je krajové jméno pro Josefa.

Tak jsem potkala posledního z devíti sourozenců mé malé babičky.

♥♥♥♥♥♥♥♥

Naplnil se čas Helenky, Frantíka i mých rodičů a já sama nyní dopisuji kroniku našeho rodu.

Některé listy jsou popsány krasopisným písmem, leckde je škrtáno, jiné listy zůstaly prázdné.

Zjihle nahlížím do tajemství předešlých životů.

Každý je jedinečný a neopakovatelný.

Díky za něj.

Všechny fotografie z archivu D. Řeřichové
První díl naleznete zde.