Dodnes si pamatuji, že ty šaty jsou ze zeleného silonu se žlutou spodničkou. Dáma v šátku je moje babička. A proto, že už tu není s námi, ráda bych jí věnovala svou vzpomínku.

I.

„Tak ti panenko moja nemožu na nohy,“ říkala moje slovácká babička, když se vrátila s motyčkou z pole. Nesedla si. Obstarala psa, lezla po půdě, kde sušila byliny, vařila. Kroupy s mrkví, dušený pórek, meruňkové knedlíky. Úplně obyčejná jídla, která mi vždycky moc chutnala. Měla uprostřed vesnice malý domek. Předsíň, zasklenou verandu, kuchyňku, jednu světnici a malý dvorek se zahrádkou. V té kuchyňce sedávala u okna a vyšívala ubrusy nebo síťovala záclony. Ty pak máma, když je vyprala, škrobila a vypínala na obrovském rámu. V kuchyni pod gaučem byla stará krabice a tam jsme měli s bratrem hračky. Kostky, panenku, dřevěného koně, švihadlo. Vidím otevřená dvířka kamen, babička přikládá polínko, útulné teploučko se line kuchyní. „Děcka, nechcete placky?“ Byly z bramborového těsta, pečené nasucho na plátech kamen, potřené máslem, povidly a sypané mákem.

Vypadala jako Jarmila Kurandová. Kroj, šedivý cop, vlídná a laskavá tvář. Voněla mýdlem a bylinkami. Jako z pohádky, pohádky mého dětství. Jenže babička uměla připravit i horké chvilky. Mně, své milované desetileté vnučce.

V dědině postavili nové kadeřnictví a saunu. „Půjdeš se mnů do sauny, je to zdravé pro tělo, aj pro dušu.“ V ten okamžik jsem ještě netušila rozsah katastrofy. Hrdě vkráčela v kroji do šatny a před místní omladinou se sundala šátek, jupku, zástěru, šorec a několik spodniček. Pod tímto ustrojením měla karmínové rudé bikiny prožrané od molů. Byla jsem rudá jako ten koupací úbor. Přála jsem si, aby pára dosáhla konzistence mléka a já neviděla pochechtávání místních mladíků a slečen. Čelisti jim poklesly, když bábi jako první skáče po půlhodinovém pocení do ledového bazénu šipku.

II.

„Tak ti panenko moja nemožu na nohy. Omrzly ně, když sem slůžila ve mlýně. Furt je ně na ně zima.“ A tak oblíbeným dárkem od mých rodičů je protirevmatická deka, elektrická dečka, ovčí kožešina. Jenže babička zkoušela na své bolavé nohy stále nové věci.

Kráčím se svým mladším bratrem za ruku a s pyžamem v síťovce na noc k babičce. Rodiče šli na ples. Babička nezamyká. Špatně slyší a babky tam chodí pro pytlíky s léčivými čaji. Nedotloukly by se. Proto vkráčíme až do sednice. Stará ložnice, postele s pelestmi, nad postelí oválný obraz se sakrální tématikou. Na skříni jablíčka. Modré pruhované peřiny. No a právě ty jsou složeny na jednu polovinu postelí. Na druhé polovině leží moje babička ve spacáku s rádiovkou na hlavě. „Zkůšám to na ty nohy, poďte si sem vlézt, je tady teplučko.“ Bábi tramp pod obrázkem Panny Marie s Ježíškem.

III.

„Tak ti panenko moja nemožu na nohy. A to sem sa eště strašně rozčílila.“ Babička byla červená, celá rozdurděná. „Byl tady dědek Durčanský. Prej Mařeno, vezni si ňa.“ Ošoupaný místní dědek, jezdící v sobotu na kole do místní hospůdky. Kolo pak vždycky někde pohodí a pak ho pracně hledá. A vždycky když se opije, jde žádat moji ovdovělou babičku o ruku.

 „A cos mu na to babi řekla?“

„ No co, vyhodila sem ho, našlapal ně v síni.“

IV.

„Tak ti panenko moja nemožu na nohy,“ říká moje babička a čile peláší do stráně. Jdeme na byliny. To dělám moc nerada. Radši bych šla s kamarádkami na koupaliště, ale babička se nedá. Koupaliště stojí za dědinou, uprostřed polí. A tak babička projeví obavy.

„Ještě Vás tam někdo potahá po obilí.“

„Babi, ale letos je tam vysazená řepa.“

Babička neodpovídá. Chce mě naučit své čarovné umění.

„Toto je třezalka. Ta je dobrá na ženské trable. Tů mosíme nasbírat pro kmotřičku Kuchařovu. A pro Kaču Vlkovu jitrocel na průdušky.“ Nevím co jsou ženské trable. A Kača Vlková je tetka, která chodí o holi ohnutá v pravém úhlu. Pořád přemýšlím, zda-li, když si lehne, zvednou se jí nohy nahoru. Nechci pro ni sbírat byliny, nechci jí míchat čaj, nechci nikomu udílet rady, co léčí. Chci na koupaliště. A tak moje jediná myšlenka je, jak utéct. Že bych babičce pomohla sbírat, a tak šly dřív domů, to zavrhuji jako první. Ale babička se nenechá mou otráveností odradit. Toto je kontryhel, heřmánek, divizna.

V.

„Tak ti panenko moja nemožu na nohy,“ už nikdy neuslyším. Maminka přišla domů se slzami v očích. Vypráví mi o nebi. Babička tam odešla. Nevěřím tomu, nevím, co mám dělat. To už babičku nikdy neuvidím?“ Ale ano, vím, co udělám.

Musím uvařit mamince obklad na bolavé oči. A zjistit, co jsou ženské trable. A jak bude Kača Vlková v zimě dýchat?

„Mami, kde zůstal babiččin herbář? Mohla bych si ho vzít?“