Příběhy starých fotografií: svazácký

Příběhy starých fotografií: svazácký
FOTO: Archiv Eleny Valeriánové

Příběh této fotografie a tedy i příběh můj, se začal psát v roce 1966, kdy jsem nastoupila, coby zhrzená absolventka základní školy, do národního podniku Moravolen, závod 04 v Jeseníku.

Měla jsem se vyučit v oboru tkadlena a taky jsem se tkadlenou vyučila. Na učební obor jsem šla tak nějak víceméně – no spíš více než méně – na truc mému třídnímu učiteli ze základní školy. Tvrdě mě odpálkoval, když jsem mu prozradila, že chci být fotografkou. Ano, v té době to byl učební obor. A můj třídní mi řekl, ať to ani nezkouším, že tam berou jen žáky s tělesným postižením. Ať si dám přihlášku na nějakou střední školu. A já si řekla, to zrovna. A šla jsem na školu, která absolutně nebyla pro mne.

Učení mi nedělalo potíž, ale práce mě nebavila. Na učilišti nebylo moc mimoškolních aktivit a v té době byl skoro každý mladý člověk v ČSM, byli jsme svazáci. Byla to samozřejmost a žádná pohroma. Já jsem brzy, zřejmě pro mou prořízlou pusu, dostala i nějakou funkci ve výboru. A po nějakém čase jsem byla zvolena do Okresního výboru.

Psal se rok 1968.

Byli jsme mladí, nadšení, nespoutaní a mysleli jsme si, že předěláme svět.

Přišel podzim 1968 a to už se tak nějak po srpnových událostech vědělo, že se něco pokazilo. Že to zase tak velká legrace nebude. Že nám znovu utáhnou kohoutky. Ale ještě jsme chtěli věřit, bouřili jsme se a dusili v sobě nenávist, přestože už revolta neměla cenu.

V říjnu 1968 na oslavy vzniku samostatné republiky Čechů a Slováků byla na Hrad pozvána delegace mládeže ze všech krajů, dvě stě mladých lidí. Za okres Šumperk jsem byla vybrána já. Byla to pocta? Byla. Kdo by nebyl rád, že pojede do Prahy k prezidentovi. Ludvík Svoboda byl hrdina v pravém slova smyslu. Prezident, k němuž se upínaly naše naděje.

Co my jsme mohli vědět?!

A tak se stalo. Nejdříve jsem jela do Ostravy, kde jsem se připojila k severomoravské delegaci jako nejmladší člen. Bylo mi právě krásných sedmnáct let. Vyfasovala jsem dárek pro soudruha prezidenta, v podlouhlé krabici nějaká soška snad horníka, která mi málem vypadla z ruky, protože byla nečekaně těžká.

Do Prahy jsme letěli letadlem, byli jsme přece delegace.

A pak to přišlo. Byla jsem vybrána k předání kytice soudruhovi prezidentovi.

Sobota 26. října 1968 – přesně v den mých 17. narozenin jsem před všemi těmi lidmi předávala prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi obrovskou kytici rudých růží a karafiátů.

Pro mne, obyčejnou holku z malé vesnice od polských hranic to byl neuvěřitelný zážitek. Fotoaparáty cvakaly a já ani nevím, jak jsem přežila své dvě minutky slávy.


A pak přišlo vystřízlivění.

Praha 19. leden 1969.

Jan Palach.

Od té doby jsem žádnou veřejnou funkci nezastávala.

 

arDSCN2785-1.JPG

 

 

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
30 komentářů
Elena Valeriánová
Oldřichu, děkuji, ale myslím, že to není dobrý nápad.
Oldřich Čepelka
To je hezká vzpomínka. A cítím, že byste mohla pokračovat a rozepsat se. Můžeme doufat?
Jitka Hašková
Eleno, je to krásný zážitek. Také jsem si prezidenta Generála Svobody velmi vážila. Mně bylo tenkrát už 24. Očekávala jsem, že další pokus o svobodu se může konec až za 20 let, až e něco změní v Rusku.
Marie Ženatová
Milá Elen, díky moc za Tvůj zveřejněný úžasný zážitek. Na střední škole jsme byli v ČSM také všichni a velmi nás to bavilo - byli jsme mladí, mnozí velmi aktivní a téměř všichni jsme si mysleli, že určitě předěláme svět k lepšímu. Ovšem rok 1968 jsem už prožívala v zaměstnání a pro moje předešlé veliké aktivity se mi 21tým srpnem obrátil život úplně naruby - pro mne určitě na tu nejhorší stranu ?
Jana Kollinová
Eleno, omlouvám se, ale když jsem kopírovala komentář ze Seznamu, tak mi zůstalo na konci slovo -odpovědět. Nevšimla jsem si a nyní je mi trapně, vypadá to jako příkaz, ještě tam chybí vykřičník. To bych si nedovolila :-)
Elena Valeriánová
Ne, žádný stejnokroj jsem neměla. Byla to delegace mládeže - a nevzpomínám si, že by tam byly modré košile.
Jana Kollinová
Elen, zaujal mě jeden komentář k Tvému článku zveřejněnému na Seznam. cz, cituji: "Marie Koláčová - Dobrý nadpis - svazácký a velmi vzácná fotografie.Měli jsme prezidenta generála Svobodu rádi a vážili jsme si ho pro všechno, co pro ČR udělal a jak vystupoval. Jen je dost podivné, že paní jako členka delegace ČSM není ve stejnokroji ale v "civilu"." Soudím, že jsi měla stejnokroj pod kabátem nebo to bylo jinak? Odpovědět
Naděžda Špásová
Jo vlastně jsem taky kdysi viděla presidenta, když jsem studovala v Praze , museli jsme povinně vítat Castra.
Naděžda Špásová
Eli, hezky napsané. Já na SSM vzpomínám docela ráda, pořádali jsme zábavy , plesy, kde jsem i předtancovala a těch lásek. Nikdo nás do ničeho nenutil.
Alena Vávrová
Eleno, dík za krásný a upřímný vzpomínkový příběh nad fotografií z mládí.
Elena Valeriánová
Paní Kočandrlová, Leninský svaz mládeže nepamatuji.
Zuzana Pivcová
Napřed řeknu to, že prezidenta Svobodu jsem zažila v červnu 1968 v obci Slapy u Tábora. Byla jsem po prvním ročníku VŠ, zkoušky už jsem měla hotové, tak jsem jela navštívit spolužačku ze Soběslavi. Z Tábora mi ale do Týna nejel žádný autobus, tak jsem to zkoušela stopem. Ve Slapech ale náhle končil veškerý provoz, protože tam v kulturním domě byla vládní delegace v čele s prezidentem. Akce právě končila, účastníci vycházeli ven, prezident prošel kolem mě. Tehdy to nebylo nějak přísně hlídané. Lidé radostně mávali, já asi taky. Do Týna mě dovezl někdo z prezidentské akce šestsettrojkou. Asi za půl roku, tedy už po srpnu, projížděl prezident Svoboda Týnem, kolona aut, nikdo mu nezamával, já už samozřejmě taky ne. A nyní, Eli, k Tvému povolání. Stalo se mi to obdobně jako Tobě. Chtěla jsem být novinářkou, nedostala jsem se, byla jsem netypická učitelka a netypická archivářka, a když jsem pak trochu psala do i60, přece jen jsem se oklikou ke svému původnímu přání dostala.
Jana Jurečková
To je krásný příběh. Opravdu jen někomu se podaří setkat se s prezidentem.
Lenka Kočandrlová
Do pionýra se dostávalo automaticky,ani jsem v životě nebyla na schůzce. Do Leninského svazu mladých nás lákali na gymplu v 1. ročníku (1970),pak se název změnil na Socialistický svaz mládeže,ale ani tam by mě nikdo nedostal.Spolužáci tam postupně nalezli,aby se dostali na VŚ, já šla jen na nástavbu a bylo mi to fuk. Nesnášela jsem jakékoliv organizované hnutí, v práci jedině ROH,což musel každý. Tím pádem mi nikdy nehrozilo,že bych předávala kytice nějakým papalášům.
Marie Měchurová
Tomu se říká zážitek na celý život.
Zdenka Soukupová
Eleno, asi jsi jediná z íčkařů, které se něco podobného povedlo. Musel to být opravdu silný zážitek. A o Tvých krásných fotografiích už tu psali ostatní. :-)
Alena Tollarová
Eleno, netušila jsem, že jsi tkadlena. Uměla bys utkat pavučinku, aby sis ji pak mohla vyfotit a nemusela čekat na osminoha? :) Docela by mě zajímalo, kolik vyučených fotografů se tomuto povolání ve skutečnosti věnovalo a s jakým úspěchem. Protože to hlavní - fotografické vidění - je od přírody a vyučit se mu nedá. Věřím, že ještě dneska cítiš lehké chvění, když si na možná první let a předávání kytice samotnému prezidentovi vzpomeneš. Krásná vzpomínka!
Elena Valeriánová
Pro p. Veselou: dva roky po vyučení tkadlenou jsem ze zaměstnání odešla a nastoupila jsem jako průvodčí do ČSAD. To byla bezva práce. Pak jsem se potkala s budoucím manželem. Přišly děti a moje dálkové studium na SEŠ, pak už jsem po celý profesní život pracovala v různých ekonomických pozicích. Fotografování je mým koníčkem.
Jan Zelenka
Moc pěkný zážitek pro slečnu, vstupující do života. Roky 1968 a 1969 změnily životy mnoha lidem. Ale fotografkou jste zůstala a to špičkovou! Hodně štěstí a zdraví do dalších let
Taťana Veselá
Eleno, uzasny zazitek!! A jste kocka! Co jste tedy pak delala, kdyz vas přadlena nebavila?
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše