Jednou strýc vzal svého malého synka a mně už začínajícího školáka na výlet do Ostravy. On vyřídil vše potřebné, my viděli velkoměsto s tramvajemi. Koupil nám zmrzlinu a ještě zbývalo dost času do příjezdu autobusu. Využil jej optimálně, zamířil právě tam na „jedno“ a my čekali venku.

Proč? "Bo prý tam je bordel!" Ovšem co to je, to už nám nikdo neřekl. Čekali jsme dlouho a strýc stále nepřicházel. Bratránek brečel, dovnitř jsme nesměli a pivo strýci zřejmě zachutnalo.

FOTO: Magazín Patriot

Přímo tam na náměstí byla zastávka autobusu k domovu. Právě jeden přijel, tak jsme nastoupili. Průvodčí vyzvídala, kde se nám ten strýc ztratil. Po ujištění, že cestu znám a vystoupit mám u své školy, nechala nás nastoupit a přitom nenápadně pozorovala naše cestování. Velkému zájmu o náš příběh jsme se těšili u všech přítomných mužů. Komentovali, radili, hodnotili a vesměs byli nějak hovornější a veselejší.

A doma? Moji rodiče byli v práci. Teta nás radostně uvítala, já dostal několik pochval a byl za velkého hrdinu. Ještě přidala příslib, že až budou nové potravinové lístky, tak mi koupí něco dobrého.

Strýc, ten dorazil až za dvě hodiny. Mně teta poslala někam daleko ven, to abych nic neslyšel. Měl jsem ji rád a znal ji dobře, byla něco jako moje druhá máma. O dalším průběhu už moc nevím, ale s jistotou tvrdím, že strýci se dobře nevedlo ještě řadu dalších dnů.