Tahle země není jenom pro mladý
28.9.2026 Svátek má Václav
Íčko bez reklam Přihlášení Registrace
home-icon Rodina Vnoučata

Mlčet, usmívat se, prchat. To je cesta, jak být skvělou babičkou

date-icon Datum: 4. 2. 2024 comment-icon Diskuze: 35
Mlčet, usmívat se, prchat. To je cesta, jak být skvělou babičkou
Ilustrační foto: Ingimage

Když se narodí vnouče, je dobré začít vyznávat následující zásadu: snacha či dcera mají vždy pravdu, protože si vše, co mladá matka potřebuje vědět, přečetly na sociálních sítích. Hlavní proto je neříkat jim nic, co se týká výchovy dítěte. Ony už totiž opravdu vědí úplně všechno.

Nesnaž se dítě postavit tak, že ho držíš za ručičky.
Když ho bereš do náručí, je třeba ho chovat takzvaně na tygříka. Mami, ty nevíš, co je to na tygříka? Ukaž, dej mi ho, takhle přece…
Když nechce jít, nech ho ležet na zemi, má právo na vlastní rozhodnutí.
Nechce jíst, tak ho nenuť.
Ne, nejí nic co je chemicky zpracováno a tento druh přesnídávky mu rozhodně nedávej.
Nešišlej, mluv s ním jako by byl už dospělý. Ano, my s ním od narození mluvíme jako s dospělým.
Neokřikuj ho, nevadí, že křičí. Když se mu chce křičet, ať křičí, je to přece dítě.

Když se nyní žena stane babičkou, dostane se tím do pozice poučovaného člověka a ze všech stran slyší, co má a nemá dělat. Pryč je doba, kdy starší ženy radily mladším, nyní je tomu přesně naopak.

Milé babičky, je nutné smířit se s tím, že když děcko tluče hračkou do stolu a vynucuje si pozornost řevem, nevadí to, protože je to dítě. Je nutné ovšem zároveň přijmout fakt, že když na něj mluvíte ve zdrobnělinkách, vadí to, protože je vhodné chovat se k němu od narození jako dospělému.

Zásady, rady a doporučení, které sdílely při výchově dětí ženy, které jsou nyní v pozici babiček či prababiček, jsou jiné, než bývaly v době jejich mládí. To je jedna nejdůležitějších věcí, se kterými je třeba se smířit, pokud žena v roli babičky obstát nebo ji aspoň ve zdraví přežít.

Druhá nejdůležitější skutečnost je: vše, co je třeba vědět, nyní matka najde na sociálních sítích, proto nepotřebuje rady matek či tchyní.

Jakákoli věta obsahující slovo „musíš“ je v komunikace s mladou matkou zakázána.
Nevhodné jsou i věty zahrnující spojení „měla bys“.
Naprosto politováníhodná je žena, která vypustí z úst větu obsahující výraz „my jsme to dělaly jinak“.

Kdo dodržuje tyto tři zásady, učiní první významný krok k tomu, že výchova jeho vnoučka bude probíhat v rodině v klidu a celkovém porozumění.

Je třeba rovněž přijmout fakt, že maminky malých dětí nikdy dříve neměly takový přísun nejrůznějších informací a rad, jak v roli mámy obstát. Dříve jim něco v tom smyslu řekly akorát tak jejich mámy, starší příbuzné, v lepším případě si na toto téma mohly přečíst pár knih napsaných odborníky na dětské duše. Nyní se na odborníka na dětské duše, přesněji na odborníka na cokoli, pasuje kde kdo a sociální sítě k tomu vytvořily nekonečný prostor. Takže mnoho mladých žen získalo pocit, že je třeba být úžasnými, nikdy neselhávajícími matkami, tak jak velí všechny ty rady a příručky. Je to něco jako modlitba: Dělám vše proto, abych byla nejskvělejší matkou na světě a k tomu mi dopomáhej internet.

Problém je v tom, že v generaci žen, které jsou nyní babičkami či prababičkami, je většina těch, jejichž životy dříve s internetem tak silně spjaty nebyly, tudíž stále mají pocit, že o jejich rady či zkušenosti někdo stojí. Nestojí. S tím je třeba se smířit, vyrovnat a podle toho se začít chovat.

Neradit. Nediskutovat. Nereagovat.

Nereagovat ani v situaci, kdy se osmiletá vnučka v sobotu ráno rozhodla, že nepojede na domluvený výlet, protože se jí prostě nechce a to znamená, že celá rodina mění dohodnutý program. Ne, babi, opravdu ji nebudeme nutit, když nechce, tak nechce, nevadí, že nás teta čeká, my prostě nejedeme.

Naprosto vyloučené je v takové situaci začít říkat něco ve smyslu, že osmileté dítě přece nemůže řídit chod rodiny, natož něco ve smyslu, že až holčička bude jednou chodit do práce, bude se muset řídit určitými pravidly a proto by si od dětství měla zvykat, že někdy je prostě nutné se podřídit, poslechnout ostatní. Ne, to opravdu není dobré říkat.

Od sdílení takových názorů jsou jiné babičky. Od toho jsou setkání s vrstevnicemi, na kterých je možno si zkušenosti a stesky vyměnit, navzájem se ujistit, že situace je podobná i v jiných rodinách, tím se uklidnit, dát si dortík či víno či obojí a pak s klidnou myslí, úsměvem a nekonečnou vlídností odpovědět dceři či snaše na otázku „pohlídáš malou v sobotu?“ větou „ne, mně se nechce.“

 

 

 

| rodina | vnoučata
Vratislava Hofmanová, redakce Autor: Vratislava Hofmanová, redakce
Hodnocení článku:
Moje hodnocení:
Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .
SDÍLET NA FACEBOOK
Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
35 komentářů
Jiří Máca
Jiří Máca 21.1.2024 08:52
Někdy je lepší se odstřihnout úplně. Žít si svůj vlastní život.
Nina Fibigerová
Nina Fibigerová 8.3.2023 13:18
Já ten článek vnímám jako vtipnou nadsázku a líbí se mi, jak je napsaný. O nevyžádané rady nikdo nestojí, ani my jsme o ně nestály, i když jsme jich v době, kdy jsme měly malé děti, dostávaly horem dolem víc než bylo zdrávo, zvláště od tchýně. Tak je fajn, že dnes už si to leckterá babička je schopná uvědomit a taky naše děti nám to umějí napřímo a často dost natvrdo říct. Au au, ale dobrý, že?
Marie Macková
Marie Macková 26.2.2023 13:36
Mlčet a usmívat se, ale ne za každou cenu a už vůbec neprchat. A po provozních mrzutostech se umět usmířit a jít dál. Leccos mi bylo od starší generace nepříjemné, dnes jsem ráda, že to bylo. Taky poznávám, že jsem vůči nápadům babiček a dědečka uměla být taky pěkně protivná. I za tuhle zkušenost jsem ráda Od generačních rozdílů nás žádný internet nevysvobodí. Osobní vztahy, ve kterých se stále usmíváme, mohou znamenat odstup až nezdravý. Umět řict, co potřebuji, umět reagovat na potřebu druhého, umět říct promiň, umět omluvu přijmout, umět žit .
Jana Šenbergerová
Jana Šenbergerová 24.2.2023 14:35
Hezký článek, mně se líbí. Přinejmenším nutí k zamyšlení, nic nepřikazuje. Měla jsem "štěstí", že mi do výchovy dcer nikdo nemluvil. Jim by se možná líbilo, kdyby to tak nebylo. Jedna babička byla daleko, druhá blíž, ale neměla zájem. Moje vnoučata vyrůstala s dědečkem, který se hodně staral a občas do výchovy také mluvil. Bohužel zemřel a zůstala jsem jen já, babička od druhého dědečka, který zemřel ještě dřív. Daleko, takže se teď vídáme, jen když mají nějaké větší volno a maminka je přiveze. U mně doma velím já. Většinou se přizpůsobí, někdy zase já. Je nám spolu dobře.
Jitka Caklová
Jitka Caklová 18.2.2023 08:13
Maruško, zmíněný postoj, stejně jako Eva jsem také zastávala, ale od té doby uplynulo už dvacet čtyři let. Jediná jistota je, že vše se mění a já vnímám, že k lepšímu. Změnila jsem se i já, svoje nesmyslná striktní pravidla jsem zrušila a těší mě, že mám možnost, alespoň malou měrou, přispívat k rozvoji svých malých vnuček (1,5 a 6.5 let) ♥
Marie Ženatová
Marie Ženatová 18.2.2023 06:52
Milá Jitko, v mnoha bodech s Tebou v přechozím příspěvku souhlasím. Tak jako já jsem vyrostla ve skromnosti, tak i moje děti. Dětství mých vnoučátek je už v něčem trošku jiné. Ale když je mám zde, tak vždy platilo a myslím si, že i nadále bude platit nejvíce moje pravidlo jaké píše i Evička M. - tady velím já.
Jitka Caklová
Jitka Caklová 17.2.2023 12:43
Paní Radko, vzhledem k tomu, co jsem napsala níže, mě Váš příspěvek velmi potěšil. Moje děti měly štěstí, že jsem nedávala přednost penězům, případně neměla možnost věnovat se oboru plynoucímu z vysokoškolského studia. Díky skromnosti, na kterou jsem byla zvyklá z domova, jsem dětem umožnila ten přepych, že nemusely do jeslí, ani do školky. Samozřejmě jsem byla přesvědčená o tom, že jsem byla dokonalá matka, ale jen do té doby, než mě moje dávno dospělé děti vyvedly z omylu způsobem, jak ony samy vychovávají má vnoučata a nedopouštějí se chyb, které si až nyní uvědomuji. Vracejí se k přírodě a já věřím, že stále více lidí pochopí, že i krátkodobá odloučení od matky v prvních 4 - 5ti letech způsobuji na dětech nenapravitelné škody.
Radka Mala
Radka Mala 17.2.2023 08:55
Zajímavý článek. Skutečně by mě zajímalo, kolik z těch, co tu diskutují a s článkem nekriticky souhlasí, během života nadšeně přebíralo a zvnitřňovalo nevyžádané rady od kohokoliv. Kolik z vás, když vám tchýně či tchán řekli, že děti vychováváte blbě, si poslušně sedlo, vyslechlo si kritiku a jak to máte dělat lépe a s hlubokým vděkem jste šli měnit to, co vám přišlo přirozené nebo pro vaše dítě vhodné. Kolik z vás do stáří oceňovalo, když vám kdokoliv z vašich známých mluvil do toho, jak věci děláte, a uděloval vám rady, na které jste se neptali. Čili zde bych obecně řekla: Přestaňte si stěžovat, že vaši potomci nepřijímají vaše nevyžádané rady, a spíše se naučte neudělovat rady lidem, kteří se vás na ně neptali. Mám pocit, že lidé s postupujícím věkem nabydou vědomí, že když nasbírali nějaké zkušenosti, všichni v jejich okolí mají povinnost jejich zkušenosti nekriticky přebírat, protože to, že si daní lidé něčím prošli, jim automaticky dává právo mluvit druhým do jejich života, kritizovat jejich volby a považovat svoje názory za jediné správné, protože v jejich životě to tak platilo. Bez ohledu na to, že každý jednotlivec je unikátní, jeho cesta je unikátní, jeho volby jsou jen jeho. Na druhou stranu, pokud se mezi vámi skutečně najdou tací, jako že zřejmě ano, co nekriticky přebírali zvyky svých rodičů či prarodičů, nevytvářeli si žádné vlastní názory na to, že věci lze možná dělat jinak, vidím v tom vlastně velký smutek. Chápu, že člověk si minulost často idealizuje, ale pokud bychom jako lidstvo takhle jednali obecně, budeme ještě v době kamenné. Protože by si každý mohl říct: tak, jak jsme zvyklí to dělat, je to to nejlepší a jediné správné, ergo, nebudeme se snažit rozšiřovat si obzory, stejně s tím nesouhlasíme, protože my to prostě děláme jinak, takže se to ani nebudeme snažit pochopit a budeme pokračovat v tom, na co jsme zvyklí. Při čtení tohoto článku a komentářů pod ním se musím pousmát, protože zde do puntíku vidím to, co je tu kritizováno, akorát o generaci výš. To, že jste vychovali děti, které nezemřely zaviněním špatné péče, vám dává patent na výchovu? Máte pocit, že když jste prošli rolí rodiče, je z vás expert, který ví vše nejlépe? Že když s vámi vaše děti mluví, zřejmě jste odvedli skvělou práci, není nutné nad tím nijak reflektovat, zkrátka to evidentně bylo všechno dobře, tak by se to stejným způsobem mělo dělat i dál? Mladí jsou hloupí, nezkušení, chtějí najít jiné způsoby – ono možná už tohle by vám mohlo říct, že „jak se to dělalo za starých časů“ nemusí být to jediné pravé ořechové, že možná vaše děti cítí, že ony to tak nechtějí – bez ohledu na dostupnost internetu, zkrátka s pocitem, že tohle se jim příčí a rády by našly jinou cestu. Což zase naopak neříká, že vaše způsoby jsou a priori špatně – znamená to jen, že věci lze dělat jinak. Kritizujete nedostatek pokory a ochoty přiznat chybu u mladých, zatímco celý tento článek spolu s komentáři ukazují na nedostatek pokory a neochotu přiznat chybu u starší generace. Docela ironické. Zajímavý mi tu také přijde následný rozpor: 1) Kritizujete, že současná generace je zahlcena informacemi o rodičovství a každý je samozvaný expert. A to je špatně. 2) Na druhou stranu – ve vaší generaci se o rodičovství, vývinu dítěte, traumatech apod. vědělo velice málo, lidé neměli informace o tom, že např. nějaké jejich jednání může být pro dítě škodlivé, výzkumy na toto téma byly velice sporadické, jen se dokola dělalo to, co dělali rodiče, před nimi zase jejich rodiče atd. atd. Zatímco bod 1 kritizujete jako nevhodný extrém, bod dva, ačkoliv je to víceméně nevhodný extrém z druhého pólu, vám přijde naprosto v pořádku? Neexistuje něco jako rovnováha? Celý tento článek bych shrnula takto: Pojďme kritizovat lidi z mladší generace, že nás neposlouchají, když jim mluvíme do života, ačkoliv jsme s největší pravděpodobností byli stejní, akorát jsme na to už zapomněli. Teď jsme staří a moudří a ostatní mají povinnost nás poslouchat, a pokud ne, jsou to nevděčníci, kteří ještě v životě uvidí, a my se pak jen ušklíbneme, že jsme jim to říkali, a pokud se zjistí, že jsme náhodou pravdu neměli, bude to skutečně jen výjimka a my stejně nepřiznáme, že věci lze dělat i jinak, protože my máme zkušenost a basta.
Vladimír Mrázek
Vladimír Mrázek 16.2.2023 11:45
Velmi vtipný článek. "Nové myšlení" při výchově potomstva mnohde zakořenilo, ale zatím naštěstí nepřevažuje.
Eva Mužíková
Eva Mužíková 15.2.2023 20:19
S vnooučaty nemám a nikdy jsem neměla problém. V případě potřeby jejich hlídání platí moje pravidlo - tady velím já. Jsem dokonce přesvědčena že díky tomu, že toto pravidlo respektují, jsou v mé společnosti daleko spokojenější. Nevynucují si nic , netrucují, v případě vztekání bych si dokázala rychle poradit. Ale nebylo třeba. Nyní když už jsou starší, zvláště patnáctilerý vnuk si rády chodí " pro rady" . Několikrát se stalo, že mne o názor i radu týkající se výchovy požádali jejich rodiče. Všichni máme opravdu hezký vztah. V žadném případě bych, kdyby to bylo na mně, " netancovala jak malé dítě píská" . V tom případě bych ze zachovala tak, jak zní poslední věta článku .

Načíst starší příspěvky

Čtěte dále
Zážitek roku: maturitní ples vnučky
Marta (71 let): Mám helikoptérovou snachu a rozmazleného vnuka
Renáta (64): Vnuk k nám už raději nejezdí, nepřijal naše pravidla výchovy
Když vnouče nekomunikuje. Ne, není to chyba prarodičů
Dopis Irence
Mluví ve zkratkách. Rozumět vnoučatům je čím dál těžší
Mezi námi chlapy
Cizí dítě, cizí vnouče. Tato slova by do vztahu patřit neměla
Babi, tady máš seznam úkolů. Přetížených prarodičů přibývá
Jitka (68 let): Vnoučata chodí k dědovi jako do bankomatu
Dana (73 let): Vnoučata si nás neváží, jsme jim pro legraci
Zápisník starého muže: Chlap nebrečí
Já jsem lepší babička! Boj o vnoučata je problém v mnoha rodinách
Zápisník starého muže: Pacient
Zážitek roku: Nedorozumění
Urážky, výhrůžky, agrese. Chcete vědět, co dělají vnoučata na internetu?
Nejsem boomer, jsem cool!
Poradci, kteří poučují. Přibývá jich a dovedou znepříjemnit život
Přízrak v nočních ulicích, aneb přílišná hygiena škodí
Helikoptéroví rodiče. Starají se, i když dospělé dítě o to nestojí
Historka z karantény
Jitka (69 let): Manžel přepsal majetek na děti, teď litujeme
Několik slov v mládí může zničit sebevědomí na celý život
Anna (81 let): Listopad nesnáším, rodina totiž začíná šílet z Vánoc
Kdo nic neočekává je šťastnější. Ve vztazích to platí dvojnásob
Můj první dětský výlet
Slova psaná do písku
Všude vyšlapané cestičky
Jak šla kréda mým životem
Blanka (68 let): Nepůjčili jsme snaše peníze. A začalo peklo
Slečno, vy jste tak hezká, že je vás u pokladny škoda
Průlet největší životní křižovatkou
Češi jsou ochotni starat se a zároveň nechtějí být na obtíž
Vánoce, vánoce přicházejí
Jak to vlastně bylo? To už se asi nikdy nedozvím
Rodina to považovala za můj hřích
Anabáze s betlémským světlem
Dokázat odpustit křivdu je těžká disciplína. Ale určitě dobré předsevzetí
Vzpomínka na nejkrásnější dárek
Babička je sama, koupíme jí psa. Živé dárky nejsou dobrý nápad
Před vánocemi to houstne
Nezapomenutelný prázdninový zážitek před 65ti lety u mé nejlaskavější tetičky
Radka (74 let): Manžel trvá na tradicích, já bych raději cestovala
Hříchy mládí: Fištrón
Anděl u kadibudky
Sonyboj, Setapouch, Veďsaóny…
Věra (67 let): Já a chodit na terapie? Tak dříve bych se tomu vysmála
Ach, ty krásné dny dětství
Dopis babičce
Robotka Máňa I.
Dopis tatínkovi do nebe aneb není pivař jako pivař
Mám dvě děti. Jako paní Palachová...
Blue Monday
Ze zápisníku starého muže: Nevěra a rozchod
Pravdivý příběh ze života (mladší dítko)
Zdeněk (71 let): Je špatné, že po ničem netoužím a chci klid?
Vztah s žárlivcem přináší často trápení po celý život. Nezmizí ani ve stáří
Jak mne něco hlídá
Můj táta by oslavil devadesátku
Zápisník starého muže: Neodborná oprava?
Vzpomínka na moji babičku
I ještěrky mají karmu aneb vzpomínky na soužití s havětí všeho druhu
Bývalá žena to dělala jinak. Tuto větu raději doma neříkejte, je dost toxická
O tom, jak otec bojoval za císaře pána, hlídal slovensko-maďarské hranice a četl červenou literaturu
Ach, ta láska nebeská
Život na zámku
Fanda - veselá kopa
Takový malý rodinný propletenec
Jak jsem nalezla důvěru v naši policii
Táta v hlavní roli aneb dvě příhody z vyprávění mých rodičů
Velikonoce plné tradic, aneb jalovec nemusí být jen koření
Děkuji osudu za prožité dny
Tenkrát ve Studnicích u Hlinska
Z vyprávění našich rodičů: Třináctá komnata mého tatínka
Karma nebo náhoda?
Kůzle a šumák v mém životě
Moji (pra)rodiče vyprávějí: Vyvzdorovaný sňatek
Osobní i intimní střípky z války
Válečné útržky z velkého města i malé vesnice
Blanka (69 let): Všichni o mámu chtěli pečovat. Nebo spíš o její peníze?
O tom, jak se máma vyučila prodavačkou a navštívil ji důstojník SS
Tak trochu jako ve středověku
Raději nic neříkám. Senioři jsou nazýváni mlčící generací
Táňa (59 let): Odmítli jsme letos v létě dětem hlídat zvířata. V rodině je zle
Jedno sobotní odpoledne
Tatínkovo vyprávění aneb příběhy řidiče autobusu
Paní Irena vyřešila bydlení celé rodiny, pořídila si na zahradu vejminek
Mirek (70 let): Na dovolené jsem trpěl, připadal jsem si jako lovná zvěř
Labské variace, řeka v čase
Ztráty, prohry, vítězství
Z vyprávění našich rodičů: Trapas
Vzkaz příští generaci
Jak jsem byl žebrákem
Maminka má malý prsíčka
Proč nejsem Kamil?
Jana (74 let): Jsem vdova bez papírů a říkám: holky, vdávejte se
Mami, proboha, proč ty ve svém věku chceš být ještě hezká?
Krkonoše, aneb vosy nejsou kámoši
Vyznání
Zápisník starého muže: Životní jubileum
Načíst další články
--- BANNER 9 ---
Kontakt

i60 Publishers, s.r.o.

Jarkovská 5, 153 00 Praha 5

(+420) 603 242 494

i60@i60.cz

O portále i60

Všeobecné podmínky

Ochrana osobních údajů

Partneři

Tento portál mediálně zastupuje Impression Media, s.r.o.
Portál i60.cz je členem Asociace online vydavatelů a řídí se jejím kodexem.

Logo ke stažení | Media Kit ke stažení
© 2026 i60.cz | Nahoru

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

 Vždy aktivní
Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.
Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.
Uložit nastavení
Přijmout vše