V roce 1965 jsem se já, pražská holka, zvyklá na určitý komfort, provdala do Stodůlek, tehdy vesnice patřící pod Prahu - Západ. Brzy mi spadly růžové brýle, protože z pražského bytu, kde jsme měli s rodiči běžné sociální vybavení, jsem se - nic netuše - dostala do nouzovky, původně určené pro přechodné ubytování dělníků, pracujících ve vedlejší cihelně tzv. Tesco baráku. Do této bývalé ubytovny nebyla zavedena voda, ale nosila se od pumpy a hřála na sporáku, ve kterém se topilo uhlím. Stavba neměla kanalizaci, špína se vynášela na louku za domem. Takže žádná koupelna, lavor, záchod mimo objekt v přístavku. Do kuchyně bytu se vcházelo rovnou z tmavé chodby bez oken s houpavou prkennou podlahou. Z ní byl nalevo náš pokoj, který jelikož byl rohový, se kamny nedal vytopit, zamrzala tam v zimě i voda ve sklenici a za skříněmi plesnivěla zeď. Vpravo za kuchyní měla pokoj tchyně, na smůlu ještě hrozně nepořádná.
Stodůlky tím, že sousedily s Prahou, neměly dobrou vybavenost, v místě byl jen řezník, mlékárna a na Vidoulích špatně zásobovaný obchod s potravinami Včela, později Jednota. Kostel, škola a dvě hospody tam byly, ale z lékařů jen zubař a gynekolog, k ostatním bylo nutné dojíždět do okolních vesnic - Řeporyj, Mořiny a Ořecha.
Sehnat v té době jiný byt bylo nemožné, na byty byly pořadníky a v nich čekací doby od 10 do 15 let. Pokud jsme chtěli mít naději na slušnější bydlení, nezbylo nám nic, než postavení rodinného domku svépomocí. Peněz moc nebylo, materiál se kupoval a sháněl od výplaty k výplatě, naštěstí aspoň pozemky nebyly drahé.
Nejprve jsme ručně kopali studnu, aby byla voda do malty, potom celý pozemek plotili. Za čtyři roky, bez mechanizace a elektřiny, byl domek hotov, ovšem padla na stavbu veškerá naše dovolená a po práci se dělalo denně do tmy. Naše situace s bydlením se vyřešila jen krátkodobě, několik let po nastěhování přišly suché roky. Stodůlky - Vidoule jsou na kopci, a naše i ostatních studny byly bez vody. Obec vodovod neměla, takže opět problém. Až po bojích s vodárnami se nám podařilo prosadit povolení na společný soukromý vodovod. A zase se kopalo - tentokrát šachta na vodovodní potrubí přes všechny parcely v ulici.
V té době jsem pracovala v ZPA Jinonicích, továrně vyrábějící rychlotiskárny. Postavili ji v roce 1960 a krátce po převratu v roce 1990 byla zbourána a na jejím místě je nynější Galerie Butovice.
V ulici, kde jsme bydleli, byly domy jen po jedné straně, za chodníkem, zeleným pásmem a silnicí, jejichž budování jsme zažili. Tehdy jsem chodila z domu v holinkách, které jsem schovávala v křoví u autobusové zastávky a přezouvala se do bot. Na druhé straně byla rozlehlá skládka. Tu v roce 1978 zlikvidovali a byla zahájena výstavba jihozápadního města Prahy. Rozbořili i nouzovku, v níž jsme čtyři roky žili a lidem tam dosud bydlícím dali slušné byty. Pro výstavbu nové čtvrti zbourali i cihelnu s jejím vysokým komínem a zasypali sousedící rybníček. Jinonický Motorlet bývalá Watrovka nahradila rozlehlá výstavba bytových domů.
Místo pole u našich staveb začali budovat úsek dálnice Rudná - Plzeň. Této komunikaci musely ustoupit i některé nově postavené domky, s čímž se jejich majitelé těžko smiřovali, i přesto, že dostali víc než slušné finanční náhrady. Nás to nepostihlo, i když já bych se z toho, jak jiní, nehroutila. Stavba dálnice začala. Několik měsíců jsme žili ve dne v noci v randálu, barák se otřásal v základech, což bylo zapříčiněno pracujícími bagry a těžkou mechanizací.
Stodůlky, součást JZM, se celkově změnily a i když jsem tam 30 let žila, už se v nich nevyznám. Teď je tam všechno, co za nás nebylo. Dobrá doprava, obchody, pěkné parky, hezké byty a myslím, že ke spokojenému žití nic nechybí.
Dům, který mi velké štěstí nepřinesl, byl úspěšně prodán a na tehdejší život v této obci vzpomínám jen jako na dlouhodobý zlý sen, který už je naštěstí za mnou. Dalo se to přežít jen díky tomu, že mládí přece vydrží hodně a přátelům, které jsem tam měla.
Nyní bydlím v maličkém bytě v klidné lokalitě na opačném konci Prahy, u bytu mám balkon, můj celoživotní sen a konečně si žiju svůj klidný život, ve kterém mohu mít i nějaké koníčky.

Pošlete odkaz na tento článek
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Bolelo to hodně a nakonec se ukázalo, že zákrok v ústní dutině…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři,…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Řízením osudu jsem se ocitla v této životní etapě ve…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Vlastně to tenkrát před dávnými léty nebylo nic extra a on…
Když jsem se zamyslela nad svým životem, nemyslím si, že bych měla…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Ukázkový úvodní text článku
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Jako nadaný hypochondr historkami se zdravotní tématikou oplývám,…
O plnění svých snů jsem již tady psala. Trošku Vám je připomenu.…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná…
A je to tady zase. Opět přicházejí vánoční svátky. A s nimi hodně…
Bylo po poledni. Čekala jsem na jedné pražské anonymní autobusové…
Všechno to začalo oznámením do poštovní schránky, kde se nám…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Na Vánoce roku 2002 k nám do Kravař dorazilo, tak jako do…
Tohle přísloví mi říkávali Italové, když jsem jim vyprávěla nějaký…
Zásadní životní události? Třeba vlastní svatba, první…
Jejich podvody jsou natolik mazané, že zamotají hlavu i zdatným…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %