Zajímavé je, že mnoho rozvedených žen si tento svůj stav pochvaluje. Vytvářejí různé skupiny, partičky, kamarádství a navzájem se ujišťují, že jim je fajn, že už by nikdy žádného mužského nechtěly, že všichni chlapi jsou nemožní. Dokonce jsem si všimla, že rozvedené ženy často doporučují vdaným kamarádkám, ať se rozvedou. Říkají o jejich mužích: „zbav se ho, bez něj ti bude líp, k čemu ti je?“

Já kdysi taky tak trochu podlehla pocitu, že mi samotné bude lépe. První manželství zkrachovalo dva roky po svatbě, prostě jsme byli pitomí, brali jsme se ve dvaceti, nevyšlo to. Podruhé jsem se vdávala ve třiceti, vychovali jsme společně dceru, když odešla z domova, začal být náš vztah nuda a já podlehla různým představám, že mě v životě ještě čeká nějaké dobrodružství, že nemám marnit čas, že začnu žít aktivně a tak dále. Rozvedli jsme se v klidu a míru. Žiju od té doby ve svém malém bytečku, moje práce ve školství mě baví, jenže žádné vzrušení a dobrodružství se do mého života nevkrádalo. A mě nebavilo chodit s kolegyněmi na víno a bavit se o tom, jak je nám samotným ženským fajn, jak nepotřebujeme žádné muže.

Zkusila jsem seznamku, ale žádný z chlapíků, kteří odpověděli, mě nezaujal tak, abych se s ním sešla. Postupně jsem si uvědomila, že žiju stejně nudný život jako byl ten s mým manželem, akorát že ho žiju sama. Je to lepší? Nebo horší? Nevím. Rozhodně jsem se ale necítila osvobozená, veselá, akční, jak jsem očekávala, ale spíše otrávená, osamělá, s pocitem, že nejsem už ani mladá, ale ještě ani stará. Tak proč, sakra, pořád sedím doma a čučím na televizi? Ano, to byly mé pocity.

Nejhorší byly Silvestry. O Vánocích jsem navštívila dceru, pohrála si vnučkou. Ale Silvestry byly strašné. Všichni se veselili, někam jezdili a já seděla u televize. Nechtěla jsem být s kolegyněmi, nechtěla jsem předstírat, jak je nám samotným ženám skvěle.

Loni jsem si poslední den roku vyjela do Beskyd. Žiju v Ostravě, nemám to daleko. Zjistila jsem si, kdy jede poslední zpáteční spoj a ráno jsem vyrazila na Pustevny. Líbilo se mi to a rozhodla jsem se, že takhle budu poslední den roku trávit vždy. Procházkou, výletem, sama, ale ne v depresi s lahví vína u televize.

Zpáteční autobus dlouho nejel. Začala jsem se bát, že třeba vynechal a já se nedostanu domů. Pak přijel. Nastoupila jsem celá promrzlá a naštvaná, dokonce jsem řekla nějakou jedovatou poznámku směrem k řidiči. Autobus byl téměř prázdný, jelo v něm jen několik cestujících. A byl tam muž, který po mě pokukoval a usmíval se. Pomyslela jsem si, že se směje, protože vypadám děsně – zmrzlá, rozcuchaná, naštvaná. Vystoupil také v Ostravě, nasedl do stejné tramvaje. V ní jsme se už dali do řeči. Říkal, že výlet do Beskyd je pro něj v poslední den roku rituál, protože se dříve jen uchlastával u televize. Smála jsem se a říkala jsem, že jsem dělala totéž. Vyměnili jsme si telefonní čísla. Prostě se mi ten chlapík líbil, byl to takový ten větrem ošlehaný typ horala, ve starém oblečení, s turistickými hůlkami, se zeleným batohem stejným, jaký nosíval můj táta.

Asi za dva týdny zavolal, jestli si s ním nechci vyjet na výlet. Jela jsem. A tak jsem našla parťáka. Ne, není to láska, natož něco erotického, to fakt ne. Je o deset let starší, taky dvakrát rozvedený, prostě chodíme po horách a povídáme si. Ráno vyjedeme, večer se vrátíme, rozloučíme se a každý jdeme domů. Děláme to tak už rok. Na letošního Silvestra jsme si zarezervovali pokoje na jedné horské chatě. Oslavíme to, že se rok známe. Kamarádky i dcera se pořád ptají, zda z toho vztahu bude něco víc. Nevím. Nemluvíme o tom. Nač to kazit, když je to teď takové fajn. Nebo se o Silvestru něco změní? Netuším, ale pokaždé se na setkání s ním těším.

(Autorka si přeje zůstat v anonymitě, redakce její jméno zná)