V hlavě mi proběhne krátký film, kousek mého života, situace se střídají. Přemýšlím, na základě čeho si moje mysl dané úryvky vybírá?

Nedávno jsem četla článek - Co byste rádi dělali ve vašich dnech posledních? Odpovědi byly různé. Tajná, vzácná či nesplněná přání, životní účty, ale i přání žít ještě chvíli obyčejným životem. Možná proto mi dnes přišla na mysl vzpomínka na moji dávnou kolegyni. Vybavila jsem si příjmení, po chvilce jsem si vzpomněla i na jméno. Pak už se přede mnou odvíjel příběh.

Onemocněla vážnou nemocí, statečně se léčila, ale léčba nepomohla. Vím, že její odpověď by zněla – nemoc nevnímat, žít. Proto v práci nikdo přesně nevěděl, co se stalo. Občas chyběla kvůli krátkodobému léčení, ale jinak pracovala dál, bez úlev, pořád stejně. Dnes už vím, jak to bylo. Vím, kdy a proč to ženy nosí. Zahlédla jsem na její ruce stahovací rukáv, ale tenkrát jsme si toho více nevšimli. Řekla jen, že ji nějak bolí loket.

Vidím ji před sebou, v zimě, hustě sněží a ona chodí sem tam před školou. O velkých přestávkách děti pobývaly venku na hřišti, měla dozor. Vyklepala pak kabát, i baret pověsila, a šla do hodiny. Vidím ji, jak nese náruč knih z knihovny, šla ve svém volnu suplovat. Vidím ji, jak se vrací s dětmi z vycházky.

Vidím také, že je něco jinak. Má nový svetřík, jindy nový kostýmek, je více elegantní. Přišla v novém kožíšku, byla v divadle. Měla nový, jemný odstín vlasů a pěkný účes. Vidím ji také na plese, jak tančí se svým mužem, moc jim to sluší, dívají se na sebe a užívají si krásný večer. Má nové šaty, nikdy před tím jsem ji tam neviděla tančit. Vidím změnu.

Známý mi tehdy řekl: Děti říkaly, že usnula při čtení, může vůbec těm dětem něco dát? Nevěděl, že mohla a předala něco i nám, dospělým. To ale až později, když už mezi námi nebyla a přišlo jaro.