Jedno snění, neboli sen, mě stále pronásleduje. Jsem v nějaké velké hale, vypadá to jako nádraží a já nevím, kde jsem. Vím, že bych se měla dostat domů, ale nejde to. Vyjdu z haly ven. Venku je večer, velké město, pouliční světla, ale nikde nejsou žádní lidé, kterých bych se na něco mohla zeptat. Přijíždí tramvaj, ale než k ní dojdu, tak mi ujede. Nic okolo nepoznávám, i když vím, že bych měla. Moc se snažím si vzpomenout, ale nejde to.

Někdy se mi zdá, že už cestu znám, ale není to pravda. Všude jsou vysoké domy a ulice, které mě domů nevedou. Snažím se vzpomenout, kde jsem a jak se domů dostat. Už mě bolí nohy, ale moje putování nemá konce. Strašně se bojím, že svůj domov už nikdy nenajdu.

Pak se probudím a je mi úzko celý den. Sen byl moc živý a pořád ho ještě prožívám. Když si konečně uvědomím, že to byl opravdu jenom sen a že jsem doma, tak pocítím velkou radost.

Nevím, co to má znamenat, ale ten sen se mi stále vrací. Už se úplně bojím usnout. Že by to mělo znamenat, že jsem na konci a svůj život a domov už ztrácím? Každý den si říkám, že dnes ho najdu, ale opravdu se mi to nedaří. Když se probudím, hodně o tom musím přemýšlet.

Dnes se mi ale zdálo, že ten domov a já věřím, že ten domov, co tak dlouho hledám, nacházím a věřím, že jsem zachráněná.

Jdu spát a těším se, že budu snít o něčem opravdu krásném.