Kam dívaly se moje oči,
když světlo k zemi padalo,
jak kolo, jež se neroztočí,
a smích, co není nastálo.

Kde krčily se moje city,
když slyšely jen říkat Dost,
jak kvítek ještě nerozvitý,
jejž nevzal nikdo na milost.

Kam prchly lásky černobílé,
které jsem kdysi chtěla mít,
jak unavená krátká chvíle,
pláč, s nímž se nedá zasnoubit.

Až jednou půjdu po své cestě,
která se v řeku promění,
pak možná, ač se věřit nechce,
najdu tvou lásku v kamení.