To bylo ještě před érou elektrického nářadí. Břitva se ostřila na koženém pásku. Rád jsem čekával, zda bude holený zákazník říznut. To holič plivnul na kousek novinového papíru a připlácl jej na odřené místo. S obavami o své uši se nechávám vyholit kolem nich i nad krkem. To pak krásně pálila kolínská voda na těch místech! V oficíně, jak se říkávalo holičství, stále hřála kamna, na nich se  v plechovém džbánu ohřívala voda, přinesená ze studny na dvoře.

Později měl moderní holičství s obrovskými zrcadly pan Ličman. Ten se se zákazníky nemazal. Kamarád Pavel trpělivě sedí pod bílou plachtou, na půlce hlavy už má pěkně střiženého ježka, když tu jede okolo autobus. Holič odhazuje plášť a strhává z chlapce plachtu: "Já musim do města! Přindi zétra!" Ještě zavrčí na manželku: "Matko, zamči!" A je pryč. Plačící Pavel pospíchá na druhý konec dědiny ke starému pánovi, aby mu hlavu opravil.

To už jsem mohl mít tak čtrnáct let, když jsem si u nového holiče, pana Floriánka, poručil: "Dohola!" Jé, ten nechtěl. Ten se bránil. "Co ti řeknó doma? A co děvčata? Dyť to budeš vypadať hrozně! To chceš chodiť z holó hlavó? Já tě dohola neostřihám! Děcka se budó báť ke mně přijiť, že střihám dohola!" Ale já trval na svém, a tak mne nakonec ostříhal nakraťoučko, ale nebylo to zcela na kůži. Ráno jsem ve škole potkal učitelku, která s úžasem valí své veliké oči na můj nový účes. A sotva vejdu do třídy, už jeden ze spolužáků povídá: "Ty máš hlavu jak Kadlčéku Alan!"  A tak jsem se stal na zbytek školní docházky Alanem.

Po dlouhých letech, to už jsem jezdil po Hané a zásoboval obchody dobrotami, jsem zašel do malého městského kadeřnictví. Vlasů mám jen pomálu, půlka hlavy je zcela holá. Tehdy povídám kadeřnici: "Koli berete za jednu hlavu?"  Ona s úsměvem odpovídá: "Čtyřicet pět korun."  A já na to: "Tož to teda budu měť za polovic, že?" Dívka se dala do smíchu a nebyla k zastavení. "Vy ste dobré! Tak sem se už dlóho nenasmála." Skutečně si vzala jen půlku taxy. A já se stal na dlouhé roky jejím zákazníkem.

Ježdění po světě skončilo a tak jsem vzal za vděk holičstvím v naší vesnici. Zvykl jsem si chodit k paní Jarmile. Přesto, že se známe skoro sedmdesát let a líhali jsme spolu, vykáme si. Měl bych to vysvětlit, že? Leželi jsme spolu v porodnici! Jsme totiž na den stejně staří. Ale potom se naše cesty na dlouho rozešly. Tak teď k mé návštěvě v jejím holičství. Zatímco jsem obsluhován, přichází nová zákaznice a usedá do dámského křesla. Jarmila ze mne sundává plachetku, smetá tu trochu vlasů a přijímá peníze. Obracím se k oné zákaznici: "Pani Sedláčková, měla byste ocáď honem utycť!"  Jarmila se zastavila a s obavami očekává, co bude? Ze zázemí vystrkuje hlavu uklízečka, která připravuje kávu, zvědavá, cože se to děje? Já dodávám: "Divéte se na mně. Dneska tu střihajó na Sobotku!" Holička úlevně vydechla, a všechny tři se dávají do smíchu.

Při cestě domů vzpomínám, jak mi ten současný nedostatek vlasů prorokoval už dávno tatínek, když mi říkával: "Ty budeš měť jednó toli vlasu, že dyž se pohladiš po čele, ruka se ti zastavi až na prdeli!"

                                                                                                               FOTO: R. Mraček