Jak naše drobná, strakatá kočička mohla přijít ke svému synovi, který se jí ani trochu nepodobal, to skutečně nikdo z nás tehdy netušil. Venkovské kočky měly obvykle proti svým městským kamarádkám tu výhodu, že se nemusely dívat na svět skrze okna panelákových bytů, ale volně běhaly, kde je právě napadlo. A tak není divu, že se naše stará Remunda začala jednou zakulacovat, až bylo jasné, že bude přírůstek do rodiny. Jedno z narozených koťat brzy uhynulo. To druhé se mělo ale čile k světu. Byl to kocourek. V jednom roce vážil neuvěřitelných devět kilogramů, byl celý krásně zrzavý a měřil i s ocasem jeden metr. Jeho matka byla poloviční, strakatá a vážila pouhá tři kila. Nikdo by nevěřil, že je to matka se synem.

Zrzek se v krátké době stal pohromou pro všechny kocoury v okolí. Byl to tulák a rváč.  Často se ztrácel i na několik dní. Vždy se ale vrátil, špinavý a hladový, jednou dokonce i s krvavým a natrženým uchem. Vždy však přicházel s vítězně vztyčeným ocasem. Byl to zkrátka frajer. A my jsme mezitím mohli poslouchat, jak se zahradou nad naším domem rozléhá až nesnesitelný kočičí vřískot.

Jednoho dne se ale objevil na dvorku vlčák, kterého si přivedla paní správcová na hlídání objektu nelahozevského Dvořákova památníku. Nebyl to žádný drobeček, ale dospělé, statné zvíře. Konflikt mezi ním a naším Zrzkem se dal očekávat velmi brzy. Jednoho dne zapomněl soused zavřít psa do ohrady a bylo zle. Když jsem uslyšel Zrzkův vřískot, vyběhl jsem rychle na dvůr. Oba sokové stáli proti sobě asi na dva metry.

Náhle pes tlumeně zavrčel. Asi to neměl dělat. Kocourovi se zježily všechny chlupy na těle, nahrbil se a vyrazil k útoku. Měl to dobře vypočítané. Jeho devět kil přistálo psovi přímo na hlavě. Ostré drápy se mu zaryly do citlivého čenichu a pes, ostudně poražen, zmizel s kňučením ve svém kotci. Od této chvíle se našemu kocourovi při náhodném setkání obloukem vyhýbal.

Díky poště, kde od rána sedával otec za přepážkou často s kocourem, který mu ležel za krkem jak chlupatý límec, se Zrzek stal miláčkem celé vesnice. A lidé mu vesměs odpouštěli i jeho zlomyslné rošťárny, jejichž cílem byli často i návštěvníci pošty. Prostor, kde seděl otec, byl od návštěvníků oddělen asi sto sedmdesát centimetrů vysokou přepážkou. Zrzek s oblibou chodil jak cirkusák po její horní hraně, aby měl přehled na obě strany. Na poštu přišla jednou bývalá zámecká komorná, nyní už stará dáma, aby poslala telegram. Netušíc nic zlého, vzala si od otce čistý blanket a sehnula se k pultíku, který stál kousek od přepážky, aby napsala text telegramu. Kocour zpozorněl a přestal cestovat po hraně přepážky. Při vší snaze už jsem nestačil zareagovat. Jen jsem viděl, jak Zrzek zajektal zuby, což byla u něj neklamná známka připravovaného útoku. Jeho devět kil dopadlo náhle a brutálně z výšky přepážky na záda nebohé stařenky, která, skloněná nad pultíkem, psala svůj telegram. Protože jsem stál kousek od ní, přiskočil jsem jí rychle na pomoc. Dodnes je mi ale záhadou, jak to ta stará paní ustála. Jen hlavu pochopitelně pod tím náporem neudržela a silně s ní bouchla do nedokončeného telegramu před sebou. Zrzek, asi spokojen sám se sebou, vyskočil opět jak cirkusák na přepážku a začal zase pochodovat sem a tam. Paní se chvíli vzpamatovávala, ale pak se tomu sama začala smát. Odnesla to jen boulí na čele.

Dvořákův památník - zadní pohled