Šusťáky, kalhoty do zvonu, krátké sukně, černý tesilový kostýmek, dlouhé vlasy a tupírování, to jsou velké symboly této doby. 

Jako mladá, světa neznalá holka z vesnice, jsem na Střední ekonomickou školu do tehdejšího Gottwaldova nastoupila v záři v roce 1963. Na každém kroku bylo cítit, že ve městě ještě přežívá Baťův duch, a tak tomu bylo i v našem profesorském sboru. Náš mladý třídní profesor s neobvyklým jménem Walter Haulena, měl na sobě vždy dobře padnoucí oblek, hezkou košili a kapesníček v kapsičce saka. Ruce s dokonalou manikúrou měl čisté do té doby, než si ode mě v první lavici půjčil pero, aby zapsal hodinu do třídní knihy. Neměla jsem na pera štěstí, neustále spouštěla. Dovedl nás až k maturitě v roce 1967, aby potom po okupaci vojsk Varšavské smlouvy emigroval s celou rodinou do Kanady. Jeho manželka pracovala jako sekretářka na naší škole. Když jsme pořádali školní sraz po 35 letech, přiletěli za námi zavzpomínat si na naše školní léta. Nedávno jsem viděla v TV v Objektivu reportáž z Kanady, kde jejich syn lámanou češtinou vyprávěl, jak zachraňuje velryby, a vzpomínal, že se narodil ve Zlíně v České republice.

Když v roce 1964 zastřelili v Americe Kennedyho, náš profesor těsnopisu nám o tom povídal, a na hodině se nám rozplakal. Měli jsme rádi i obávaného profesora ruštiny a angličtiny, díky kterému jsme našli cestu k ruským klasikům a básníkům. V té době nebylo zvykem, aby děvčata chodila na vyučování v kalhotách. Když uviděl některou, která toto pravidlo porušila, zeptal se, jestli jde na brigádu. Zrovna tak se mu nelíbily natupírované vlasy. V takovém případě jeho otázka zněla, jestli dotyčná proletěla houštím. 

Ve třídě nás bylo 32 a z toho bylo 7 dívek jménem Alena. Mezi námi děvčaty studovali i 4 kluci. V Gottwaldově to děvčata neměla vůbec lehké - na jednoho kluka připadalo 6 děvčat. Internáty byly plné mladých šiček, které pracovaly v n.p. Svit. Naštěstí nedaleko naší školy, kterou jsme sdíleli s budoucími zdravotními sestřičkami, stála strojní a stavební průmyslovka, kde studovali hlavně kluci i můj budoucí manžel. Tehdy jsme se ale míjeli. 

V prvním ročníku jsme se oťukávali a brali docela vážně náročné studium. Potom přišel rok druhý, který začal nezapomenutelnou chmelovou brigádou. Vydělala jsem asi dvě stovky, za které jsem si koupila první boty na podpatku. Začaly nám totiž taneční kurzy pod vedením známých tanečních mistrů, manželů Mědílkových. Učení šlo trošku stranou, přišly první lásky. Potom nás ještě čekal lyžařský výcvik v Beskydech. Na vypůjčených školních lyžích, na kterých se neustále vypínalo pružinové vázání, se ze mě ale žádný přeborník v lyžování nestal.

Ve třetím ročníku se nic mimořádného nestalo a přišel ročník maturitní. Začalo jít do tuhého a chtě nechtě jsme museli přitlačit ve studiu. Psal se rok 1967 a maturita není žádná sranda. Přála jsem si vytáhnout otázku Československá a světová kinematografie, díky ní jsem objevila, že se u nás v té době natáčely ty nejlepší filmy. Bohužel, pod mojí otázkou z českého jazyka se skrývali básníci Petr Bezruč, Sova a Machar. O Sovovi jsem věděla jen, že to byl básník, a Machar šel úplně mimo mě. Nakonec jsem se prorecitovala Maryčkou Magdonovou ke trojce. Z ostatních předmětů to bylo trošku lepší. Maturitní ročník byl ve znamení plesů a večírků, na kterých jsem se cítila jako ryba ve vodě. Začalo to plesem stužkovacím, pokračovalo předmaturitním a nakonec se konal  maturitní večírek. Nastal čas loučení. Měla jsem se rozloučit s kamarádkami, na které jsem si zvykla a které jsem měla ráda. 

Škola nám pomohla najít naše první zaměstnání. Nastoupila jsem do plánovacího oddělení n.p. Moravan Otrokovice, kde se vyráběla malá sportovní letadla, bezpečnostní pásy do aut a vystřelovací sedačky do stíhaček. Musela jsem podepsat prohlášení, že nevyzradím žádné informace o výrobě. V případě války bych mohla dostat i trest smrti. Snad je to už promlčené.

Za rok po maturitě v srpnu 1968 jsme se spolužačkami vyjely poprvé za hranice republiky na dovolenou k Balatonu, kde měl rekreační středisko můj zaměstnavatel. Bylo nás pět a je nás pořád pět. Naše přátelství trvá už od střední školy a vydrželo doposud. Napřed jsme se scházely 2x za rok u některé z nás. Když nám děti vyrostly, zjistily jsme, že si za sobotní odpoledne nestačíme všechno povědět, a proto, po odchodu do důchodu, vyrážíme každý rok na třídenní výjezdní zasedání za krásami naší Moravy. 

Prozradím jedno tajemství, jedna z mých kamarádek, Irena D., je taky s námi na íčku. Nemá ale moc ráda publicitu, je taková plachá. Byla premiantkou naší třídy, bylo to vidět v olympijské tipovačce, docela se jí dařilo.

Studentská léta patří mezi nejšťastnější období mého života, ráda vzpomínám na bezstarostné mládí, na první lásky a na obavy ze zkoušení. Často se mi o tom i zdá. Nebyla jsem zrovna vzorná studentka. Život mě ale všemu, co jsem potřebovala, naučil.