Jazykovědci a lidé zabývající se reklamou se shodují, že takovým typickým výrazem je spojení profesionální služby. Kdekdo nabízí profesionální služby. Jenže, copak přece není samozřejmost, že ten, kdo si nechává platit za to, že opravuje počítače nebo radí, kam investovat peníze, nebo maluje pokoje, je ve svém oboru profesionál? To je přece normální, nejde o okolnost, která by měla být zdůrazňována. Sdělení jakékoli firmy ‚nabízíme profesionální služby‘ je ve skutečnosti směšné. Copak je může nabízet v neprofesionální podobě? No tak, může, ale asi s tím dlouho nevydrží. Jde přece o skutečnost, kterou není třeba zdůrazňovat.

Někdo může říct, že jde o zbytečné slovíčkaření. Jenže výsledkem je, že řeč i psané texty jsou čím dál více plné frází, klišé, nicneříkajících, případně nesmyslných slovních spojení. Což vede k tomu, že lidé, kteří v tomto prostředí žijí, časem přestanou rozlišovat, co je nesmyslné a co ne, přestanou vnímat rozmanitost češtiny a ve výsledku ji neumějí používat. Mluví stejně jako ostatní, tedy používají klišé a fráze.

Slovo klišé pochází z francouzštiny a znamená v podstatě stereotyp, opakování stejného. Když jde o slovo, v podstatě nahrazuje to, co chceme říct, ale neumíme to přesně vyjádřit a nechce se nám nad tím přemýšlet.

Jak se ti pracuje v té nové firmě, jaká je tam atmosféra, jaké jsou vztahy mezi lidmi?

Když nyní člověk dostane tuto otázku, často odpoví: „Fajn, jsme jedna velká rodina.“

Jenže co si pod tou frází představit. Navíc s ní operuje kdejaká společnost hledající zaměstanance. Jsme jedna velká rodina, píše se v inzerátech.

„Vždycky jsem šílela, když jsem hledala práci a při pohovoru jsem slyšela, že jsou jedna velká rodina. Já nehledala rodinu, ale místo se slušným platem, slušnými vztahy mezi lidmi, ne novou rodinu, tu mám. A fascinovalo mě, když ve firmě, která se nejvíc prezentovala rodinnými vztahy, se každý od středy těšil na víkend,“ říká třiapadesátiletá žena, která před několika lety absolvovala řadu pracovních pohovorů. Zaměstnání nakonec našla v jedné redakci. A pokračuje: „Když se mě někdo ptá, jaké to tam je, snažím se vysvětlit, co se mi líbí a co ne. Že šéf je skvělý, i když přísný, ale že mně to tak vyhovuje. Že produkční je zmatkařka a komplikuje všem práci. Že se mi líbí, že nemám pevnou pracovní dobu, což ale nemusí vyhovovat všem. Ovšem když se někdo zeptá mých kolegyň, vždycky zacvrklikají: jsme tady taková velká rodina.“

Mistry v používání klišé a frází jsou jednak lidé pracující v personalistice, v reklamním byznysu, ale také v médiích. Ano, tam by se sice předpokládalo, že jde o lidi, kteří milují češtinu, ale ve skutečnosti často sklouzávají k frázím. Vytvářejí slovní spojení, která po sobě navzájem přebírají, a tak se z nich stávají typické fráze a klišé. Mistry jsou v tomto oboru sportovní reportéři. Například výraz „ohrozil soupeřovu svatyni,“ zní snad  při každém zápasu. Ano, jde o to, že někdo téměř dal gól. Zřejmě, když to někdo použil první, bylo to neobvyklé a vtipné. Jenže nyní už nikdo neví, kdy a kdo to byl, a používá to kdekdo, takže je to směšné. Stejně tak se stalo normou používat při začátku věty spojení ‚přiznávám se.‘ Ovšem přiznání patří k něčemu, co není zrovna  pozitivní, dobré, chvályhodné. Přesto lidé běžně říkají: ‚Přiznávám se, že jsem propadla pečení a vaření. Přiznávám se, že se háčkování věnuju už tři roky...‘

„Lidé se často ptají na různé informace týkající se pravopisu, ale je nutno podotknout, že kultura jazyka nespočívá jen v pravopisných znalostech, ale především v tom, jak umíme jazyk používat, zda dokážeme formulovat své myšlenky do slov a přizpůsobit celkový styl jazykového projevu dané situaci,“ říká jazykovědkyně Markéta Pravdová z Ústavu pro jazyk český.

Existuje průzkum, jehož autoři se snažili zmapovat nejpoužívanější fráze v životopisech. Lidé o sobě nejčastěji podle nich tvrdí, že jsou: vstřícní, týmoví hráči, společenští. Typický Čech hledající práci je nyní ‚týmový hráč orientovaný na zákazníka.‘ Málokdo však tyto své vlastnosti dovede konkretizovat, a když tito lidé dostanou zadání: ‚Co si pod tím představit? Uveďte konkrétní příklad‘,  znejistí a nejsou schopni stvořit další věty.

To vše však nic neznamená ve srovnání s mluvou politiků. Ti do ní dokázali vnést neuvěřitelná slovní spojení, která se stala hojně používaná a vnímána jako normální, přestože jsou ve skutečnosti k smíchu. Politici totiž dovedou přednést vydesignované návrhy, odklonit peníze, cokoli umí vykomunikovat s širokou veřejností a v parlamentu zní věty jako například tato: Jsem přesvědčen, že v průběhu legislativního procesu bude možné vynegociovat takové změny, které by umožňovaly jeho přijetí v podobě, která by způsobila zlepšení v této problematice.

A věřte, že ta věta skutečně zazněla. Není vymyšlená.