Udělením titulu zvonkovi chtějí ornitologové upozornit na to, že ptáci, které považujeme za obyčejné a všudypřítomné, nemusejí být běžní napořád, pokud budeme do jejich životů a životního prostředí nešetrně zasahovat. Cenná data o výskytu zvonků může veřejnost dodat během nadcházející Ptačí hodinky – sčítání ptáků na krmítku, které proběhne už tento víkend 7.–9. ledna 2022.

Se zvonkem zeleným se můžeme setkat v zemědělské krajině i v zahradách a na krmítkách, a to plošně v celém Česku. Za posledních deset let jsme nicméně přišli o dvě třetiny české populace zvonků. Ohrožuje ho závažná ptačí choroba trichomonóza. Ta je pro savce včetně člověka sice neškodná, pro ptáky je ale smrtící. Kvůli ní je zvonek jedním z nejrychleji ubývajících druhů posledního desetiletí.

Titul pták roku uděluje Česká společnost ornitologická (ČSO) obvykle druhům, které jsou veřejnosti dobře známé a s nimiž se může setkat ve svém okolí. „Zvonek obývá otevřenou zemědělskou krajinu s poli, sady a pásy křovin, ale žije i v lidských sídlech včetně největších měst, kde vyhledává zahrady a parky,“ říká k udělení titulu zvonkovi Zdeněk Vermouzek, ředitel ČSO.

Zvonky zelené lze u nás pozorovat celoročně. „Na jaře můžeme vidět samce, jak zpívají z vrcholků stromů. Pokud máme na zahradě husté keře, zvonci u nás mohou zahnízdit. Na podzim se potom hejnka zvonků sdružují  a potulují se polní krajinou, kde sbírají semena a další rostlinnou potravu. V zimě rádi přilétají do zahrad a na krmítka, kde si vybírají především slunečnicová semena,“ vysvětluje Vermouzek.

Zářivě žlutá páska v křídle v zeleném kabátku, mohutný kuželovitý zobák a hlasitý zvonivý hlas jsou hlavní znaky zvonka zeleného. „Jméno odkazuje na jasný hlasitý zpěv, který připomíná zvonění malého zvonečku, případně elektrického domovního zvonku. To ale nebylo důvodem k pojmenování, protože jméno vzniklo dříve, než lidé začali zavádět elektřinu do domů,“ vysvětluje Vermouzek.

Za poslední desetiletí jsme přišli o dvě třetiny zvonků. Na vině je trichomonóza

Ačkoli zvonka dodnes zastihneme na celém území Česka, údaje z Jednotného programu sčítání ptáků (JPSP) ukazují, že zvonků ubývá. „Zhruba až do roku 2010 se zdálo, že zvonek u nás nijak zásadně nemění svoji početnost, na rozdíl od řady dalších druhů zemědělské krajiny. Jako převážně semenožravý druh žijící v blízkosti člověka, často ve vesnicích, na tom byl lépe než řada jiných druhů. Za posledních deset let ale dvě třetiny našich zvonků zmizely. V roce 2021 jsme v JPSP napočítali jen 31 % zvonků oproti roku 2011,“ sděluje Vermouzek.

Hlavní příčinou úbytku zvonka je podle ornitologů závažná ptačí nemoc trichomonóza.

Kvůli ní se zvonek stal jedním z nejrychleji ubývajících ptačích druhů posledního desetiletí. „Trichomonózu způsobuje parazitický prvok bičenka drůbeží Trichomonas gallinae, která napadá zadní část ptačí ústní dutiny – jícen a vole. Zde se namnoží a způsobuje rozsáhlé záněty, které znemožňují polykání a ptáci nakonec uhynou hladem. Bičenky se přenášejí slinami a zbytky potravy, která odpadne nakaženým ptákům od zobáku. Na vzduchu dlouho nevydrží, ale pokud kousek semínka hned sezobne jiný zvonek, je tragédie hotová. Krmítka, kde jsou ptáci v těsném kontaktu, tedy přispívají k šíření nemoci, a proto se trichomonóze říká krmítková nákaza,“ popisuje Vermouzek.

Nový typ nákazy bičenkou drůbeží napadající pěnkavovité ptáky, především zvonky, se objevil v roce 2005 ve Velké Británii[1], odkud se rozšířil dál do Evropy. „U nás jsme první zvonky uhynulé na trichomonózu pozorovali v roce 2012. Od té doby jsme zjistili úhyny řady druhů ptáků, vedle zvonků nejčastěji dalších zrnožravců, především pěnkav, čížků, dlasků, vrabců, ale i sýkor. Jedině na zvonky mají ale bičenky naprosto drastický dopad. Že se jedná o vážné riziko, ukazuje i situace v západní a severní Evropě. Ve Velké Británii toto onemocnění způsobilo silný úbytek zvonků až o 67 % od roku 2007, ve Skandinávii o necelých 50 %,“ popisuje Alena Klvaňová, vedoucí Celoevropského monitoringu běžných druhů ptáků, alarmující úbytek zvonků zelených v některých částech Evropy.

Nákaza není na člověka přenosná. Pro ptáky je ale smrtící

Základními příznaky trichomonózy jsou netečnost, načepýřené peří, apatické chování. „Pták často nemá sílu uletět, v krmítku zdánlivě pospává. Může mít přivřené oči, problémy s dýcháním. Ptákům napadeným bičenkami tečou sliny, často mají mokré opeření kolem zobáku, těžce polykají, vyplivují potravu. Mnohdy hynou přímo na krmítku či v jeho blízkosti. Smysluplná léčba volně žijících ptáků s trichomonózou není možná. Nákaza není na člověka ani další savce přenosná, pro ptáky je ale vysoce infekční. Pokud ptáka s trichomonózou pozorujeme, je potřeba přestat s přikrmováním aspoň na dva týdny, všechna krmítka vyčistit a nechat důkladně vysušit – bičenku drůbeží sucho spolehlivě zabije – a výskyt ohlásit na birdlife.cz/choroby. Zároveň je nutné informovat sousedy, kteří mají krmítka,“ říká Vermouzek.

Zdroj: Česká společnost ornitologická