Bylo nebylo? Nebo bylo kdysi dávno?

  Malá Růženka žila ve vesničce, která byla obklopena krásnými a hlubokými lesy, se svými rodiči. Také byla od časného jara až do zimy nejvíce venku. A co v té líbezné Boží přírodě rostlo krásných, voňavých květinek. Znala je velmi dobře, protože je chodila sbírat se svojí hodnou babičkou.

  Žilo tam i mnoho užitečného hmyzu, poletovaly pracovité včeličky, vznášeli se pestrobarevní motýlci za neustálého štěbetání, zpěvu a švitoření ptáčků. A také od jara až do podzimku viděla stále venku mnoho lidí, kteří obhospodařovali svoje políčka. Děti jim od malička také pomáhaly nebo chodily sbírat léčivé bylinky a všechny štědré plody lesa i celé přírody. A barevný podzim se svým ještě teplým sluníčkem nechával dobře dozrávat všechno ovoce i úrodu na polích.

  Ale přišla velmi mrazivá zima, která přinesla veliké množství sněhu. Dívenka vyšla ven jen s proutěným košem a chtěla donést z blízké kůlničky víc dříví do domku na topení.

  A vtom ji zahlédl zlý Netvor, který na ni už delší čas číhal. Zachytil ji svými velikými drápy a nejvíce jí sevřel hlavičku, plnou kudrnatých vlásků. Dívenka málem omdlela, jak se jí zatmělo v očích, a jen tak, tak se mu vytrhla a dopotácela se do domečku. Postavila koš plný polínek ke kamnům a sedla si na lavici. Maminka se na ni velmi polekaně podívala:

  "Růženko, co se Ti stalo?" a s velikou hrůzou se dívá do jejích vyhaslých a smutných očí. Vždyť ještě před chvilkou to byly oči veliké, krásné, jiskrné, plné elánu a radosti ze života.

  Maminka se nedočkala odpovědi. Její Růženka přestala žít. 

  Ne, ona nezemřela - jen živoří a přežívá. V hlavě má tmu, nohy jako z olova a ruce - to nejsou její ruce.

  Veliký Netvor ji sevřel a přímo uvrhl do duševní temnoty, do duševní propasti. Tak veselá a všemi oblíbená dívenka se úplně změnila. Už není slyšet její libozvučný zpěv, nechodí ani mezi svoje kamarádky a kamarády, protože je snad ani nepoznává. Začíná se čím dál víc uzavírat do sebe - cítí ode všech nějaký výsměch. Snad je to jen její sugesce, ale ona ten výsměch cítí a cítí ho skutečně ode všech. Jen tak, tak přežila dlouhou zimu ...

  A přišlo další nové jaro. Spolu s nově probouzející se přírodou se i Růženka trochu víc uzdravuje. Jakmile vejde na zahradu, už vidí kvetoucí sedmikrásky, mladičký podběl, rašící kopřivy, pampelišku, jitrocel, fialky a postupně další a další bylinky, které vždy velmi ráda sbírala na čaje.

  Růženka už zase začíná všechny bylinky poznávat, už nežije jen v černotě - ale stále víc a lépe vidí. A znovu začíná pilně bylinky sbírat, suší je všem na lahodné čaje, na kterých si i ona nejraději pochutnává. Pomalu začínají rozkvétat keře, stromy, vidí i kopretinky, které má velmi ráda. Každou sobotu pomáhá vygruntovat velmi vytížené a pracovité mamince všechno, i kuchyňku. Tam jí vždy na čistý stůl přináší malou kytičku kopretinek, svázaných jen stéblem trávy, kterou vkládá do malé vázičky.

  Začíná víc vidět i klidný a rozespalý malý rybníček a v něm odraz blízkého lesa. Vidí sluníčko, které se vyhouplo jak čarovný budík a všechno se začíná víc probouzet.

  Ano, Růženka se probudila k životu. Ale aby ji zase Netvor znovu neovládl, dál ze všech sil sbírá voňavé bylinky v krásné a čisté krajině. Už se nebojí lidí - je jí mezi nimi dobře. Ví, že v jejich vesničce jsou všichni lidé poctiví, skromní, pravdomluvní, srdeční, pracovití - nemusí zamykat ani dveře, protože si všichni věří.

  Nepotřebují ani moc věcí, stačí jim to málo, co mají, a jsou spokojeni a šťastni. Nemusí se honit za majetkem, vlastně ho nepotřebují zase tolik, a proto je jim dobře.

  A bylinková Růženka znovu a znovu každé jaro vychází brzy ráno s malým košíčkem na bylinky, protože ví, že nejvíce pomáhají ty - které se sbírají hlavně v jarních měsících.