Nabíjí mě setkávání s přáteli, říká šestaosmdesátiletá Olga Štolbová
Život se s ní nemazlil. Do školy začala chodit v době druhé světové války, v šestnácti letech otěhotněla, manželství ji nevyšlo s prvním, ani s druhým mužem, třetí brzy zemřel. Osm let se starala o svou slepou maminku...
Bývalá taxikářka Olga Štolbová ani v nejtěžších chvílích nepropadla panice či úzkostem. Nemá to v povaze. Kdo ji zná, ví, že její tvář neustále zdobí úsměv.
S Olinkou se známe už přes sedm let, od doby, kdy na portále i60 začala uveřejňovat své taxistory, příběhy z doby, kdy se živila jako profesionální řidička taxi. Je pravidelnou účastnicí nejrůznějších setkání čtenářů portálu a hlavně je velmi oblíbená pro svou přátelskou povahu. Tykáme si, a to i v tomto svátečním rozhovoru.
Vánoční čas bývá často časem vzpomínkovým. Na chvíli se vrátíme o osmdesát let zpět. Jak vzpomínáš na své dětství, jaké bylo?
Tak já jsem začala chodit do školy v roce 1941. To už tady byli Němci, a protože se postupně ze škol stávaly lazarety, vystřídala jsem do čtvrté třídy hned tři školy. Nakonec jsme měli třídu v hospodě, kterou vlastnil tatínek jedné naší spolužačky, v jednom sále jsme měli lavice a tabuli, no a tam jsme se učili až do konce války.
Máš nějakou konkrétní vzpomínku na samotnou válku, zažili jste něco dramatického?
To víš, že jo. Třeba si dodnes vzpomínám na den, kdy byl spáchán atentát na Heydricha. Ten den byla u nás na návštěvě maminčina sestra. A když po atentátu Němci vyhlásili zákaz vycházení, pamatuji si, že tehdy zůstala u nás doma na noc, protože se bála vyjít ven. Němci pak chodili v noci po barácích a hledali, zda někdo u sebe neschovává nějaké cizí podezřelé osoby. U nás zaklepali asi po jedenácté večer, to už jsem spala a vedle mě právě ležela teta. Ti Němci se ptali, kdo to v posteli je, ale rodiče jen řekli, že tam spí děti, tak zase odešli. Ale pak jsme se dozvěděli, že v jiných bytech němečtí vojáci píchali samopaly s bajonety do postelí a peřin. A pak si pamatuji, jak již těsně po osvobození bouchal na naše dveře ruský voják, který se potřeboval dostat na půdu, odkud chtěl mít pozorovací stanoviště, protože v okolí byla slyšet střelba. Strašně jsme se vylekali, mysleli jsme si, že je to nějaký Němec, který se chce ukrýt.
O to asi radostnější byly první dny po osvobození…
No určitě. To se lidé scházeli v nedalekém parku, kde měli stany ruští vojáci. Hráli na harmoniku, lidi zpívali… Bylo po válce, všichni si oddechli a my jsme začali chodit do normálních škol. To už pak mám jen samé hezké vzpomínky, na to, jak jsme si se spolužáky hráli venku a hlavně na mou o šest let starší sestru, která byla takovým mým vzorem. Tehdy se mi zdálo, že všechno umí, všemu rozumí, já jsem jí obdivovala.
Na jaké škole si pak pokračovala, čím ses vyučila?
U mě to bylo trochu složitější. Já jsem byla v dětství skoro jako kluk, bavily mě všelijaké stavebnice, zkrátka technické věci. Já jsem si přála vyučit se soustružnicí, ale maminka mi to nedovolila. Chtěla, bych se vyučila švadlenou jako moje sestra. Jenže já jsem před svými sedmnáctými narozeninami otěhotněla. To samozřejmě byla pro maminku rána, věděla totiž, co to obnáší, protože sama měla první dítě v osmnácti letech.
Takže byla svatba?
Ano, opravdu jsem se za dva měsíce vdávala. Školu jsem dodělala jako těhotná, takže jsem se vyučila švadlenou. Můj chlapec byl o šest let starší, dostudoval obchodní školu s právním zaměřením a nastoupil na tehdejší ministerstvo hospodářství. Já jsem byla ráda, že jsem se mohla odstěhovat od našich, protože maminka byla poměrně hodně přísná, byl to takový rodinný generál. Já jsem vlastně až na své svatbě byla poprvé namalovaná a až po svatbě jsem byla poprvé v kině, protože do té doby jsme musela být vždy v devět doma. Takže já jsem si vlastně dítě přála. Po dvou letech přišla po klukovi ještě na svět holčička, byla jsem tedy asi pět let doma na mateřské.
Z tvých článků vím, že jsi pak začala pracovat jako profesionální řidička a hlavně taxikářka. Jak jsi k tomu povolání přišla?
To jsme byli jednou v kině na nějakém filmu o řidičkách na poště. A já jsem si hned říkala, jéje, to by mě bavilo. A opravdu jsem si hned začala dělat řidičák a hned když jsem ho udělala, šla jsem se zeptat na poštu, zda nepotřebují řidiče a oni mě vzali. Dostala jsem krásný skříňový vůz Praga Aero 150 a rozvážela jsem balíky. Tu práci jsem dělala sedm let a pak jsem také nějakou dobu jezdila na poliklinice se sanitou, až mi jedna kamarádka říkala, že někde přijímají taxikáře. My jsme si tehdy s mužem přivezli z Německa, kde měl příbuzné, Fiata 1500, takže jsem mohla nastoupit u tehdejších komunálních služeb, kde brali taxikáře s vlastními auty.
O své práci jsi napsala celý seriál Taxistory, kde jsi líčila nejrůznější příhody… Ale nebála ses? Přeci jen ti asi nastupovali do auta nejrůznější lidé…
Já jsem jezdívala v noci, protože za noční směny bylo více peněz, ale já jsem si strach nepřipouštěla. A vlastně se ani nic za těch deset let, co jsem taxikařila, nic nebezpečného nepřihodilo. Možná jednou, když jsem vezla tři pány v náladě, tak ten, co si sedl vedle mě mi při cestě položil ruku na koleno. Já jsem zastavila, řekla jsem, že to tedy ne, ať okamžitě vystoupí, tak se nakonec ten pán vystřídal s jedním, co seděl vzadu, ten se mi pak omlouval...
To jsi asi tehdy prožívala hezké období, ne?
No, ono to zas tak idylické nebylo. S manželem jsem se musela po osmi letech rozvést, protože si v práci našel jinou ženu. Já jsem se pak po roce vdala podruhé, vypadalo to na šťastné manželství. Měli jsme společné koníčky, začali jsme dokonce společně dělat horolezectví, takže jsme lezli po českých horách a často i po Tatrách, což bylo moc hezké období. No ale nakonec ani toto manželství nevydrželo, muže okouzlila o dost mladší žena, takže jsem zase zůstala sama. Asi po čtyřech letech jsem si pak vzala dalšího muže, vdovce, který byl moc hodný a milý člověk, ale protože byl silný kuřák, tak poměrně brzy, v pětašedesáti letech, zemřel. To už jsme tehdy taxikařinu pustila, pak jsem ještě rozvážela pár let droždí a v pětapadesáti letech, v roce 1990, jsem šla do důchodu.
Důchod a ještě sametová revoluce, to asi byla pořádná životní změna?
Já jsem tedy v těch prvních dnech revoluce měla nějaký divný pocit. Bála jsem se, jak se to vyvine, protože jsme dobře věděli, jak to dopadlo v osmašedesátém. Ale když se pak otevřely hranice, tak jsem samozřejmě hned toho využila, protože jsem už nepracovala, a navštívila pár zemí, Německo, Itálii, Kanárské ostrovy. Já tedy nemám ráda moc moře, raději chodím po horách, takže těch zájezdů k moři jsem zase tolik neabsolvovala…
Každopádně jsi doteď velmi aktivní, nevynecháš žádnou akci, kterou organizují naši Íčkaři, ale hlavně, pokaždé, když se potkáme, máš dobrou náladu a neustále úsměv na rtech. Jak si udržuješ takovou skvělou fyzickou i psychickou kondici?
Ani nevím, nic zvláštního pro to nedělám. Asi jsem optimistická od narození. Nebo možná - zbytečně se nenervuji. Když třeba něco nestíhám, řeknu si - nevadí, zítra je taky den. Mám ráda společnost, scházím se s přáteli, chodím na vycházky s partou seniorek. Setkání s přáteli mi vždy dodá spostu nové energie a dobré nálady. Ráda jsem chodívala do kina, divadla, moc ráda jsem četla, ale to už nemohu, protože trpím degenerativní chorobou očí a je docela možné, že jednou budu i slepá. Moje maminka totiž také oslepla, byla osm let slepá, takže jsem se musela o ni starat…
Myslíš sama někdy na to, že přijde konec, bojíš se smrti?
To víš, že na to občas pomyslím, ale nijak si to neberu. Musíme tam všichni, jen bych si přála, aby to bylo v poklidu, ve spánku…
Máš ještě nějaké přání, něco, co bys ještě chtěla zažít?
A víš, že nevím? Opravdu, žádné speciální přání nemám, jsem spokojená s tím, co mám a co dělám.
Pošlete odkaz na tento článek
Před pěti lety začal jezdit na koloběžce. Najel už přes 9 000…
Společnost Vodafone už řadu let podporuje projekty, které pomáhají…
O plnění svých snů jsem již tady psala. Trošku Vám je připomenu.…
Všechno to začalo oznámením do poštovní schránky, kde se nám…
V Domě u Minuty v Praze na Staroměstském náměstí se uskutečnilo…
Co jsme v končícím roce zažili hezkého? Jaké zajímavé lidi jsme…
Končí rok 2024 a já nemusím dlouze a namáhavě přemýšlet o…
Jako každý rok, i letos 28. prosince jsme vyrazili na pravidelný…
Někdo mě potřebuje. Můžu někomu pomoct. Udělala jsem dnes dobrou…
Starobní důchodci, kteří pracují, mají od ledna 2025 nárok…
Nechápu své vrstevnice, co řeší malichernosti a taky to, že…
Většina lidí se těší, až půjde do důchodu. Značně rozdílné jsou…
Mám jedno velké přání. Musíme být zdraví ještě aspoň jeden rok. V…
I ve druhém pololetí loňského roku jsem se snažila žít kulturou.…
Podle mě je nám dobře v tom důchodu. Ještě, aby nám to zdraví…
Moc nepíši články, věnuji se hlavně fotografování, ale…
Tak jsem doma, při sklence střiku, přemýšlel o tom, co mi ten nový…
Jsme čtyři muži ve věku 71, 71, 73 a 76 let, kteří milují toulání.…
Pro fyzickou kondici a zdraví děláme mnoho podpůrného. Pravidelně…
Psychologové začali používat výraz „ne-růst“. Označuje pocit mnoha…
Přibližně každý dvanáctý český starobní důchodce pracuje.…
Digitalizace postupně prostupuje všemi úřady a ačkoli ji provází…
Byl to můj velký sen, navštívit Holandsko na jaře, zrovna když…
Jaro je tu a s ním velká chuť putovat. Tedy dokud nebudou tropy,…
Vyzvednout ze školy. Odvézt na kroužek. Počkat a přivézt z kroužku…
Ukázkový úvodní text článku
Na našich webových stránkách se objevují články toho typu, jakoby…
Když se řekne osobní rozvoj, většinou si představíme mladší lidi.…
Šest akrobatů - čtyři muži a dvě ženy - ve věku 55 až 67…
„Tahle země není jenom pro mladý“, je sloganem webu i60 neboli…
Užiju si život, budu teď hodně cestovat. To jsou přání mnoha žen…
Ukázkový úvodní text článku
Tři týdny jsme s manželem cestovali vlakem po Itálii. Dojeli jsme…
Jednou do roka lázně s přáteli, jeden týden s kamarádkou u moře,…
Po klidném posledním noclehu v Messině následovalo poněkud…
Bylo nás šest chlapů a vyrazili jsme na Slovensko. Sportovat,…
Neplatí to pro každého. Existují výjimky, že v tomto…
Přestali jsme se náhodně setkávat. Náš život je organizovaný,…
Byla sobota, 8 hodin ráno, trochu chladněji, ale dalo se čekat, že…
Podle dat Ministerstva dopravy aktuálně v Česku vlastní řidičské…
Já jsem se rozhodla již před odchodem do důchodu vrátit se ke svým…
Kto by netúžil po dlhom živote? Ibaže dôležitejšie, ako dlhovekosť…
Sen a chuť do života. Spojené nádoby. Od mládí žijeme většinou s…
Čím se baví senioři? Co jednotlivec, to jiné zájmy, jiné koníčky,…
Pracuj na tom, abys byl lepší. To je věta, která se nyní objevuje…
Když jsme se z velkého třípokojového panelového bytu přestěhovali…
Kdykoli se mě někdo zeptal, co dělám, čím se živím, tak jsem…
Za pár dnů se s námi rozloučí letošní rok, a začnou se odvíjet…
Zase se sejdem. Mám na mysli nejen letošní Vánoce, ale i mnoho…
Do penze jsem odcházela se spoustou plánů. Bylo to stejné, jako…
Ještě v devadesátých letech bylo běžné, že člověk ve dvaceti už…
Nikdo z nás neví, co ho čeká v letošním roce 2026. Znáte to…
Stačí malinkaté jako krůčky. Určitě, když si je splníte, budete…
Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy. Naprosto přesně to…
Zakazujeme ti řídit auto. Tuto větu slyší hodně lidí vyššího věku…
Jaro už pomalu ťuká na dveře, ale zima se stále nechce vzdát. Ve…
Ve středu 25. února jsme využily pozvání Elišky M., naší kamarádky…
Na středu 25.2.2026 jsem našim seniorům připravila výlet na…
Chodíme každý měsíc. Je jedno, jestli sněží, mrzne, je parno, vítr…
Měsíc únor definitivně odešel. Máme ukrojeny dvě dvanáctiny z…
Po krátké, těžké nemoci zemřela ve věku 64 let předsedkyně…
Podle katolického kněze Marka Orko Váchy nastává ve společnosti v…
Ačkoliv je digitalizace služeb pro některé seniory strašákem,…
Autorka několika bestsellerů vydává novou knihu. Její název je…
Mnoho seniorů si důchod stále vybírá v hotovosti na poště – je to…
Jednou z metod, jak zejména dětem, ale i dospělým …
Na Den otců chtěla napsat svému zesnulému tatínkovi vzkaz do nebe.…
Určitě se to stává. Brouzdáte po internetu, a najednou…
Do roku 2030 by se mělo v České republice postavit 15 tisíc bytů s…
Jako přednostka Ústavu preventivního lékařství chodila na…
Její romány se v posledních několika letech zařadily mezi…
Kyberšmejdi jsou stále sofistikovanější, i díky umělé inteligenci,…
Nadace O2, která byla založena před 23 lety, se zaměřujeme…
Provozovatel malého kina je dnes povolání téměř na vymření. A v…
Setkaly jsme se díky literatuře. Obě milujeme příběhy a knihy.…
Nemohoucí maminka potřebuje péči. Kdo se bude o ni starat? Situace…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %