Babičko, povídej mi pohádku.
A jakou bys chtěla?
Já bych chtěla o zvířátku, o nějakém malém zvířátku.

V jednom domečku na kraji vesnice bydlel tatínek, maminka, malá holčička a její bratříček. Nikdo z nich však netušil, že s nimi v domečku bydlí také myší rodinka. Tatínek pan Myšák, maminka Myšáková a myší holčička Emilka, moc hodná a ukázněná malá myška. Bydleli v tichosti pod podlahou kuchyně a když se večer v kuchyni zhaslo a lidští obyvatelé domečku ulehli do svých postýlek a nechali si zdát lidské sny, myší rodinka se vydávala na pravidelný průzkum kuchyně. V rohu kuchyně, hned vedle dveří byla malá dírka, kterou se bezpečně mohla protáhnout pouze myš. Nejdříve se v dírce objevil čumáček mámy Myšákové, hned na to vousky a kulatá očka a hup a šup už byla v kuchyni. A za ní spěchal táta Myšák. Prošmejdili každý kout a hledali něco k snědku.
Jen myška Emilka měla přísný zákaz chodit do lidské kuchyně. Musela poslušně čekat až se máma s tátou vrátí. Jenže každý den v Emilce rostla velká touha a ještě větší zvědavost, jak to u těch lidí vlastně vypadá. Emilka byla totiž tuze zvědavá myší holčička. Přesto trpělivě čekala na vhodnou příležitost a plánovala si, že i přes zákaz se tam musí podívat stůj co stůj.
A konečně to přišlo, taťka s mamkou šli večer někam ven a myška Emilka se rozhodla, že půjde do kuchyně. Více už čekat nebude a ani nechce.
Potichounku se přiblížila k dírce vedoucí do kuchyně, zvědavostí jen hořela i když její malé srdíčko tak hlasitě tlouklo, že se bála, aby se neprobudili lidé. Vydala se na průzkum, moc se ji v kuchyni líbilo, ale co to tady voní? Emilka utíkala po kuchyni přímo za tou omamnou vůní. Na zemi nic nebylo a přece to tak dobře vonělo. Vousky na čumáčku ji neomylně vedly za libou vůní. Myška to byla šikovná a tak vyšplhala nejdříve na židli a pak po opěradle až na kuchyňský stůl.
A tady byla ta vůně nejsilnější. Emilka ještě nikdy neviděla sýr, párek ani chleba, znala jen jablíčko – a to všechno na tom stole leželo, zapomenuté a jen tak. To bude asi jídlo!
A pak se dala do hodování, tady si ukousla sýr, ochutnala párek i chleba a všechno zajedla jablíčkem. Mňam, tolik dobrůtek. A znovu ochutnávala. Bříško už měla přecpané a jen odfukovala. Začalo se jí chtít spát. Ještěže si včas uvědomila, že musí utíkat domů. Jen velice těžko se protáhla dírkou v podlaze a hned se schoulila do své postýlky. Ale spát nemohla, její nacpané bříško začalo bolet. Au, au, to to bolí.
Ráno bylo zle, Emilku pořád bolelo bříško a maminka rozhodla, že půjdou k panu doktorovi.
Myším doktorem byl starý brýlatý hraboš polní. Na čele mu trůnily obrovské okuláry. A protože už byl doktorem hodně dlouho, hned věděl, která uhodila.
Emilku proklepal, poslechl a po krátkém zamyšlení si na nose posunul obrovské brýle, brblal si něco pod nosem a potom rozvážně, po řádném odkašlání, prohlásil směrem k mamince: no moje milá, tady je každá rada drahá.
Paní Myšáková vyděšeně spráskla přední tlapky.
V tom však brýlatý doktor pozvedl ukazováček a moudře pravil: Emilko, Emilko, teď musíš držet dietu, aby tvoje bříško stačilo zpracovat všechno, co jsi včera snědla.
Emilka se zastyděla, když si vzpomněla, na čem v noci hodovala. Na maminku, která o jejím nočním dobrodružství neměla ani ponětí, se neodvážila ani podívat. A potom slíbila doktorovi, ale hlavně sama sobě, že už se nikdy nebude cpát vším, co ji přijde pod vousky, a taky už nikdy nepůjde do té voňavé kuchyně. Ach.
Ale kdo ví, jestli to dodrží.

Dávno již tomu, co jsem tuto pohádku vyprávěla své první vnučce. Pamatovala si slovo od slova a běda, když jsem se při dalším vyprávění spletla nebo něco vynechala.