Tu sebou všude tahám asi jako rezervu, typ celoroční univerzál. A pěkně mě štve. Považuji za nespravedlnost, že mozkové i kožní buňky v průběhu života odumírají, ale tukové se mě urputně drží.

Pro představu: mozek tvoří asi 2 % lidské váhy a hmotnost kůže dělá zhruba 7% celkové hmotnosti těla. Stoupla jsem si v koupelně na váhu a nechtějte vědět, kolik procent tuku z mé celkové hmotnosti mi ta potvora ukázala. Jak je to možné? Musím se buď zbavit váhy nebo michelinky. Bohužel váhu vyhodit nemůžu. Dostala jsem jí spolu s kloubní výživou od manžela jako dárek. Takové dárky fakt miluju… Nedá se nic dělat, dojde tedy na nejhorší. Pokusím se zhubnout. Ale jak na to? Ponořila jsem se do internetového samostudia, z něhož vyplynulo, že při hubnutí je důležitý pitný režim a neshazují se kila, ale procenta, a hlavně centimetry v pase. Nejvíce mě nadchnul článek Neztrácejte čas vařením. Nicméně po přečtení dalších, vesměs protichůdných rad typu: Počítejte kalorie, Nepočítejte kalorie, Proč nízký příjem tuků brání hubnutí? Pokud chcete zhubnout, musíte se zbavit tuku, Hubnutí není hladovění, jsem začala být celá zmatená. Ovšem nejvíc mě rozhodil článek: Co se děje s mozkem, když mu chybí tuk:

„Určitě něco strašného,“ pomyslela jsem si, a protože jsem zrovna dostala hlad, zašla jsem do řeznictví a pro jistotu, aby se mi z nedostatku tuku třeba nějak nepřitížilo, jsem si koupila dvacet deka anglické slaniny s krásně křupavou houstičkou a v nejbližším parku na lavičce to zdlábla. Jen co jsem si otřela mastnou pusu a ruce, rozklikla jsem internet znovu. „Šmarjá! To snad ne!“ vyděsila jsem se, když na mě vykoukl titulek: Hlad aktivuje procesy mládnutí, v němž mě jakýsi lifehacker (nebojte se, taky nevím, co to je) zevrubně informoval o tom, že na stravování je údajně důležitý pocit hladu, protože ten pomáhá organismu nastartovat regenerační procesy. A já se tak přežrala. Jídlo mi zhořklo a opravdu se mi docela přitížilo. Rychle jsem vytáhla zrcátko a zkoumala, jestli se mi dokonce neudělaly nějaké nové vrásky. Zatím ne, ale prvotním hladem slibně nastartovaný proces mládnutí jsem určitě přerušila. Sakra. Příště, až budu ve městě, si musím dát něco lehčího a rozhodně se už nesmím tak přejídat. Dám si třeba pizzu.

„Mám tu pizzu rozkrájet na čtyři nebo na osm dílků?“ zeptal se mě druhý den picérník.

„Jenom na čtyři. Osm bych nesnědla, musím se krotit,“ odvětila jsem, spokojená se svou pevnou vůlí.

I pitný režim dodržuji poctivě. Alespoň jeden a půl až dva litry vody denně, ale dočetla jsem se, že u vína mám svou míru znát přesně. Dobrá rada nad zlato, takže se jí držím. Jinak by se mi prý mohlo stát, že vypiju méně. A to bych přeci nechtěla.