Rok přehoupl se do své druhé poloviny,
měl jiné poslání a žádal jiné činy.
V té první šlo o pučení a květy,
ta druhá předvádí nám jiné světy.
A bez ohledu na slovíčka
můžem je vidět v kalendáři íčka.

Krásné krásenky Miluše Hasenohrlové potěšily moje oči a připomněly, že červenec je časem letních prázdnin, dovolených a setkávání. Přestože mám teď prázdniny celý rok, vždycky se na ně těším.
Vzápětí padne můj zrak na fotografii Soni Prachfeldové Z výletu po Středohoří. To je ono! K létu patří také výlety. Místo, kam se vypravila, skýtá nádherný výhled na českou krajinu. Snoubí se tam příroda s výtvory lidí.
Letní nebe nad Zelenou horou od Věry Šmerdové ve mně vyvolalo pocit, že skrze některou z bran mohu přijít nejen ke kostelu, ale také vystoupat do nebeské modři a spolu s bělostnými mraky shlížet na tu nádheru pod sebou.
Srpen byl pro mě vždycky měsícem plným hutných letních vůní. Sluncem prohřátá zem je vydechovala a nenechala mě na pochybách, kde se právě nacházím.
Při pohledu na Muchomůrku růžovku od Libuše Heulerové jsem v lese, nasávám vůni hub, které nejen moc ráda sbírám, ale také ráda jím. A sbíhají se mi sliny. Zároveň je mi líto všech nejedlých „jedůvek“, které mnozí houbaři aspoň rozkopnou, když už je nemohou dát do svého košíku. To, že jsou také krásné, jim není nic platné.
Fotka Za humny od Aleny Várošové nejen provoní náš obývací pokoj, ale vnese do něj i něco neuchopitelně snového. Jen čekám, kdy uvidím víly vít věnečky, nebo alespoň lehkým vílím krokem protančit rozkvetlou paseku.
Eva Mužíková obohatila kalendářní srpen tím, co má moc ráda. Květinovým záhonem, ve kterém se nedá nevidět pejsek, kterému věřím, když očima sděluje, Užívám si s bábinkou. Navíc vím, že i ona si užívala s ním.
A je tu září. Stvořidla na Sázavě nás nenechají na pochybách, že je tu podzim s ještě letním nebem, ale už i s podzimními barvami, které promění krajinu v malířovu paletu, na které snad žádná barva nechybí. I díky tomu je podzim mým oblíbeným ročním obdobím.
Marně se snažím poznat, kteří Ptáci zachycení fotoaparátem Šárky Novákové, se houfují a loučí s naší krajinou, aby přežili zimu v příhodnějších podmínkách a na jaře se k nám mohli vrátit. Jejich hlasy nám v zimě budou chybět.
Na pastvě Eleny Valeriánové si ještě bělouš pochutnává na zelené trávě, ale stromy v pozadí louky už halí pravá podzimní mlha. Připomíná, že ji stále častěji bude vidět víc než sluneční paprsky.
Já mám zpoždění, ale rok se nezdržuje a spěje ke svému konci. Ten si nechám až na příště. Zatím se budu kochat stále kratšími dny a posledními krásnými fotografiemi v kalendáři íčka.