Rozhodně si myslím, že být zralou ženou je výhoda. Je to totiž věk, kdy místo slova musím, znám už jen slovo můžu. No, vlastně jedno musím stále existuje: musím toho ještě hodně stihnout. A že toho je…

Letos se mi podařilo ze seznamu odškrtnout canyoning. Už dlouho jsem po této aktivitě pošilhávala, ale vhodná situace nastala až nedávno na dovolené na Madeiře, kde naštěstí (nebo možná bohužel) v mé blízkosti nebyl nikdo, kdo by mi řekl: „Podívej se do občanky a nikam nelez.“ Ne že bych do toho šla po hlavě a neporadila se s místními instruktory, ale ti mě ubezpečili, že většina přihlášených jsou začátečníci v mém věku. Jen se mi nepodívali do té občanky…

A pak přišel den D nebo spíš den C. Po vydatné snídani nás naložili do mikrobusu a šup do hor ke kaňonu. Tam nám byly vydány neopreny, boty, přilby, jakési postroje a pokyn, že je přísně zakázáno do neoprenu čůrat. Takto vyzbrojeni a poučeni jsme vyrazili na dvou kilometrovou, údajně báječnou cestu kaňonem, na níž nás čekalo pětkrát slaňování vodopádů, ze tří vodopádů skok a pětkrát sklouznutí. Hned první vodopád měl patnáct metrů. Nechtělo se mi věřit, že ten provázek, co na něm visím, mě může udržet. Udržel. Jenom jsem začala mít neodbytný pocit, že jsem si přeci jen tu snídani neměla dávat…

Mezi jednotlivými vodopády jsme se brodili někdy i po pás ve vodě, přelézali balvany a stromy. Vše v poměrně svižném tempu, neboť účastníky zájezdu byli moji údajní vrstevníci: třicátníci, čtyřicátníci a padesátníci. Instruktoři byli milí, usměvaví a po cestě nás motivovali osobními rozhovory. Aby řeč nestála, zeptal se mě jeden z nich zrovna ve chvíli, kdy jsem přelézala balvany:

„What´s your job?“
„Já už nepracuju. Jsem v důchodu,“ odpověděla jsem ledabyle a nenápadně se snažila popadnout dech.
„NE!“
„Jo, jo. Už mám i pět vnoučat.“

Když se dozvěděl, kolik mi je, vykulil na mě oči, trochu zblednul, nabídl mi rámě a v šoku mě vedl asi deset metrů za ručičku jako paní kněžnu, a ještě mi při tom udělal foto. Pro jistotu. Co kdyby bylo poslední… Poté došlo na celkem pohodový sjezd z vodopádu ve dvojicích. To už nenechal nic náhodě a raději si mě vzal pod ochranné křídlo. A protože to byl fešák, připadalo mi, že v tuto chvíli je můj věk vlastně zase výhodou. Kdy se mi taková šance znovu naskytne, že? Naštěstí mě brzy opustil a já už tím pádem nemusela mít zatažené břicho. Mohla jsem si trochu vydechnout a přestat předstírat, že adrenalinové sporty vyhledávám s železnou pravidelností. Jenže vydechnutí bylo pouze iluzorní. Čekal nás nejtěžší úsek. Skok z místa. Z výšky tří metrů přesně doprostřed jezírka.

„One, two, three – granny jump!“ povzbuzoval mě se smíchem.

Mně teda moc do smíchu nebylo, protože skála nebyla kolmá, ale naopak dost šikmá, takže skok vyžadoval velký odraz, a to v neoprenu není úplně snadná záležitost.

„Čtyři, pět, šest – nejsem žádnej Šemík, ty srandisto!“ pomyslela jsem si, i když slovo srandista nebylo přesně to, co mě v danou chvíli napadlo. Chvilku mi to sice trvalo, ale nakonec jsem skočila.

Po dvou strastiplných hodinách jsem se přeci jen dočkala… Byli jsme opravdu, ale opravdu na konci. Naštěstí na konci cesty, ale ne sil. Jejich zbytek jsem totiž potřebovala k poslednímu nelehkému úkolu, kterým bylo dostat se všelijakými břišními tanci a jinými kroutivými pohyby z neoprenu. Teď visím kdesi na Madeiře v kanceláři na nástěnce a ukazují mě jako příklad nerozhodným turistům:

„Nebojte se. Když to dala ona, tak už to dá opravdu každý!“

Slaňování se mi ale zabílilo a zdá se, že lézt dolů už umím. Jenom se ještě potřebuji naučit, jak se leze nahoru. Což je další bod mého seznamu. Na kurz horolezení se přihlásím hned, jak mě přestane všechno bolet.

Vždyť věk je jen číslo.