Běžný den nastal,

já s postele povstal.

Došoural jsem se nahý do kuchyně zlehounka,

 a tam… stála u sporáku moje Helenka.

Řekla, nelítej tu nahatej,

vem si ze skříně bábovky kus,

hoď něco na sebe a makej,

ujede ti do práce autobus.

S nadšením hladového draka jsem otevřel lednici…

a čučel jsem na prázdnou polici.

Za mnou se ozval hlas…

Ty jsi večer vše sežral zas?

Jak to ví, má tu snad někde kamery?

No lidi, řeknu vám, jsou to poměry…

V autobusu plno lidí, všichni jeli do práce,

Já u okna seděl jsem, měl jsem kliku,

nade mnou stáli dva chlapi,

a řešili na celý autobus politiku.

Moudré názory, vše věděli,

ale ty slova co z nich padaly.

Zaujalo mne to a začal počítat na prstech na klíně dole,

kolikrát ve větách řekne jeden známé slovo - Vole.

Sluch mne nezklamal.

Za minutu 38x slov vole chlap do řeči dal

No vole, já koukal vole, jak to hrajou vole,

 to se nedalo vole, hráli to blbě vole.

Pak jsem vole šel do hospody vole, abych si ty vole dal k chlastu něco vole.

A touto formou se bavil, a druhému vše radil.

Půlka autobusu je poslouchala,

koukala na ně, a zábavně se každý culil,

smrad z cigaret a chlastu,

 z těch dvou se kolem linul

Konečně metro hurááá, z busu jsem se vyvalil,

a v klidu do rachoty metrem dorazil.

Tady bude klid, bude pohoda a vonná káva,

Popovídám se s kolegy, den uběhne,

bude víkend…Sláva.

Och jaký to omyl.

V dílně ticho, při jakémkoliv pohybu hekání,

ticho, funění a mlaskání, do spací agonie lákání.

Jak bylo dobře kdysi,

moudré politické nekonečné debaty,

jak kdysi bylo,

když byly třeba zdarma rabaty.

Žádné jiné téma, žádná radost, humor, smích

Co budou dělat, až bude mráz a sníh?

Den uběhl v klidu, byl to kalup, a najednou cink…

Helenka mi diktuje po telefonu nákup.

Vše si píši do notýsku, to víte, sklerotický Románek,

ale z krámu ještě zavolám co koupit,

notýsek měl málo stránek.

Cestou domů v metru ozval se drsný hlas…

Dobrý den, kontrola jízdenek, revizor to byl zas.

Já málem strachy oněměl, jízdenku jsem neměl.

Přiznal jsem se hned.

Nemám, chudý jsem, jedu na černo..

Vy jedete na černo? Ano řekl jsem.

Vidíte sám, co na sobě mám.

Černá bunda, svetr, kalhoty i boty,

jedu unaven za Helčou, bez jízdenky z roboty.

Koukal na mě, pak se uculil, tušil čertovinu, a řekl na rovinu.

Tak co máte, když máte na sobě ten smutek,

A já řekl…Něco ale mám, a pro vás dobrý skutek. Udělám.

Sáhl jsem do kapsy, vytáhl jednu kovovou kačku,

položil ji na klín, a k tomu

na MHD platnou lítačku.

Málem mne poprskal revizor smíchy,

řekl, že se už tak při službě nezasmál, že moc díky.

Odešel a stal se zázrak. Mlčící dav kolem

se dal do hovoru, že se tak dlouho nepobavili,

že bych měl jezdit s nimi spolu.

Ono to je bohužel jen vše na jednom slovu založené… KOMUNIKACE.

A bohužel v této době,

kdy máme na oušku tu roušku,

je to skoro už zázrak oslovit jen tak někoho,

Na někoho se jen tak usmát,

nebo se při hovoru od srdce zasmát.

Ale my, na I60 se nedáme, sílu do všeho dáme,

a někde se společně ve velkém počtu setkáme.

Zdrbneme život, zážitky,

a podělíme se se všemi o super prožitky.

Politiku a viru nebudeme řešit,

a na další prima setkání někde v EU

se budeme od srdce všichni těšit.

Ahoooooooj….. Romča.