Pořekadlo, že smích léčí, je všeobecně známé, ale málo se ví, že jej uznávají i lékaři. Nejde jen o jakousi utěšující větu, nýbrž o vědecky podložený fakt. Existují už dokonce kurzy smíchu, kde se zájemci učí, jak umět sami sebe i okolí rozesmát. Někomu to může připadat jako jedna z nejpitomějších věcí, jakou lidstvo vymyslelo. Smích přece musí vzniknout spontánně, přirozeně a není nic horšího, než když je umělý, falešný, myslí si většina lidí. Jenže pozor, vědci čím dál častěji mluví o tom, že je zdraví prospěšné umět se k smíchu takzvaně přinutit.

Bylo spočítáno, že děti se průměrně za den zasmějí až třistakrát, zatímco dospělí dvanáctkrát, nanejvýš pětadvacetkrát. Zdá se to být přirozené, dítě má minimum starostí, nic ho nebolí, netrápí, vše je pro něj nové a vzrušující, tak má ke smíchu důvod. Ale sedmdesátiletý člověk, který už prožil leccos neveselého, začíná mít potíže s chůzí a ukrutně ho bolí záda, opravdu nemá důvod se třistakrát za den rozchichotat jen tak pro nic za nic.

„Smích opravdu nejen přispívá k tomu, abychom se cítili dobře, ale výrazně podporuje proces uzdravování, protože odbourává stres,“ uvedla lékařka a lektorka kurzů smíchu Cory Reddishová. V Česku je nejznámějším propagátorem léčby smíchem psychiatr Karel Nešpor, který na toto téma napsal několik knih a radí: „Kdykoli uvidíte někoho v okolí, jak se směje, připojte se k němu. Smějte se, jak to jen okolnosti a prostředí dovolí. Mnozí lidé utrácejí nemalé peníze za to, aby vypadali lépe, a přitom, kdyby se častěji usmívali, by nejen lépe vypadali, ale také by se lépe cítili.“

Zároveň však nemá rád pojem pozitivní přístup. Přirovnává ho k takzvanému malování věcí na růžovo, což podle něj způsobuje spíše problémy, než aby je to řešilo. „Někdo je smutný a neví, proč, takže by se měl naučit vnímat své emoce a pak se s nimi naučí pracovat. Třeba mu pak pomůže, že se naučí usmívat a přeladit se, když bude smutek cítit,“ říká.

Mnozí lékaři však smích doporučují nejen kvůli zlepšení psychiky, ale přímo na konkrétní zdravotní potíže. Existují záznamy, že už ve starověku lékař Hippokrates radil lidem, ať se smějí, že se jim bude lépe dýchat a posílí si tím plíce.

 Americký novinář Norman Cousins podrobně popsal, jak mu smích pomáhal proti bolestem, jež přinášela Bechtěrevova nemoc. Vážné a bolestivé onemocnění zvládal tak, že se naučil cíleně si pouštět filmy, o nichž věděl, že ho pokaždé rozesmějí, a pak si přesně zaznamenával, jak jeho bolest po smíchu na čas slábne. Došel k závěru, že deset minut intenzivního, i když uměle vyvolaného, záměrného smíchu, sníží pocit silné bolesti až na dvě hodiny.

Někomu to může připadat jako hloupost, ale je prokázáno, že smích snižuje hladinu kortizolu, vyplavuje hormony, které způsobují pocit pohody a také látky, které skutečně mírní bolest.  A čím dál častěji se mluví o tom, že stejně účinný je v tomto směru smích spontánní jako ten, který se dá takzvaně naučit. Zdravý je prý i smích takzvaně zdvořilostní, a pokud by třeba někomu připadalo pokrytecké, zubit se  na někoho, kdo je nám nesympatický, je údajně dobré se přemoci a říct si: Usměju se i na toho protivu, protože to dělám pro své zdraví.