Oznámení redakce o plánovaném výšlapu probudilo v mnohých z nás touhu
po setkání se spřízněnými dušemi. Nebylo proč váhat s přihlášením. Komu to šlo, tak splnění
neodkladných věcí přesunul ze čtvrtka 27. 5. na dřívější dny, aby se žádné problémy
nehonily na výletě hlavou. Nic nebránilo tomu, abychom přijeli s úsměvem z různých
koutů země do pražského Smíchova. Pojďte se podívat, jak jsme si v Prokopském údolí
proměnili všední den ve sváteční v počtu 11 žen + 2 muži.

Šéf pro nás objednal celý vagón ve vláčku, směřujícím ze Smíchova do zastávky Holyně.
Rychle jsme se mezi sebou smíchali - dřívější přátelé a kamarádky s těmi nově příchozími.
O humorné vzpomínky, vyprávění i nové veselé zážitky nebyla nouze již během krátké jízdy.                                                                

Vlak jsme opustili na zastávce Holyně.   

  
Nejprve jsme šli po naučné stezce údolím Dalejského potoka.  

 Část našeho davu dospěla k prvním skalám.    

Lidmila: „Marie, vystoupíme k té díře, nebo budeš tu Červenou skálu jen fotit?"                                                                                                                                                                                            
          

Čtyři miliony let se utvářel tento vzácný vápencový reliéf s netypickým zabarvením.     

 
Pojďme se raději vzdálit, Hanka zaměřuje skálu nějakým dělem.   
                                

 
Alena ztratila hlavu – věřili byste tomu?                       

...Zato našla polámané panáčky na Bojišti. Jeden nám připomínal loď...
Jejich autor Kurt Gebauer k tomu doplnil: „Prali se všude.“
To jsme si přečetli na tamní pamětní desce.  

Fenka Eliška se chtěla mazlit. Její pán jí v tom nebránil.
 Radost na všech stranách.

Za povšimnutí stojí Eliščin větřící čenich a podoba s výrazem jejího pána.
Ten už tušil, co my jsme zatím nevěděli.
V něčím batohu se ukrývají dobroty - ona to brzy odhalí. 
Oba se pak vzdálili jinou cestou, my šli kamsi do tajemna.

Kampak nás to Honza vede?

Zchátralý mlýn v nás probudil lítost. Pro filmaře však úžasná kulisa.
Marie s Mirkem zkoumali mlýn ze všech stran.
     

Pivovar s restaurací a otevřenou zahrádkou byl již od mlýna jen kousek.
Právě v té Pivovarské zahrádce jsme se znovu setkali i s fenkou Eliškou a jejím pánem.
Naše Moravanka Marie vyndala na stůl kouzelnou krabičku.
Čistě náhodou jsem seděla hned vedle,
Tak se mi dostalo pocty být jako první při tajné ochutnávce vynikajících, plněných rohlíčků.
Teď už jistě tušíte, kdo si potom bez rozpaků „přivlastnil“ kousek z krabice skryté pod stolem.
Lišácká fenka Eliška, utíkající s krabicí, rozesmála všechny.
Marie vyskočila od stolu zachraňovat, co se dalo – povedlo se!!!
Tento záběr však nestihl nikdo.
Ale u piva pak běželo veselé téma: Úsměvné vylomeniny psích miláčků…

Uvolněná atmosféra při exkursi v Prokopském pivovaru pokračovala. 
Zdá se, že Blanka, Olga, Helča a Honza koupí pivovar.
Čísi ruka to tam vlevo odklepla. Honzova to nebyla!

Majitel barvitě líčil proces výroby piva i drobná výrobní tajemství. Líbilo se nám tam.  

Po polední pauze jsme pokračovali dál. 
Míjeli jsme úplně jinou generaci - početnou skupinu s kočárky, také cyklisty.

Jak uvádí informace na panelu, tak v místech nového hřiště bývalo Klukovické koupaliště.
Tam kdysi stávaly plovárenské kabinky, podobné těm z Vančurova Rozmarného léta.  

Smějící se Daniela: „Kdo mi zastrčil ty směrovky za krk? 
Mám s nimi nad hlavou pochodovat dál?“
- Promiň. Kvůli mému fotografickému neumění budou muset jít směrovky s Tebou.
(Ořez z fotky nelze, to by Honza přišel o kus hlavy - to bych si už vůbec nemohla dovolit).

***** 

Nad cestou byl také vchod do jedné z jeskyní. 
Prý sloužila pro úkryt zbraní. Tam nejdeme, je temná.  

Zato tady nad tou skálou bylo krásně slunečno a nám bylo dobře.
Jen kříž připomíná jistou tragickou událost.

Klidná hladina jezírka v bývalém lomu se lehce třpytila.
Zdejší ticho působilo spolu s okolními skalami úplně magicky.   

Tři adeptky na jedinou zlatou bednu vítězů.
Další dva „stupně" - stříbrný a bronzový - nalezeny nebyly.
Hanka, Alena a Daniela svorně kamarádsky oznámily:
„Zlato nepatří jen nám, ale všem třinácti zúčastněným“. To je bezva, ne?!

  
Na obzoru další hospůdka a přímo vedle naší vlakové zastávky!
– Nic nás nerušilo, seděli jsme za plotem u dlouhých stolů v zahrádce..         

               
Milí přátelé, tady měli dnes v nabídce SLONÍ UCHO.
Mě, spolu s několika dalšími spolustolovníky potěšilo i rozesmálo.
Skvělá volba, více neprozradím – jen tolik, že tuto mlsnou specialitu zde dělají jen ve čtvrtek.

  
Pak už pouze pivečko, rozloučení a návrat z báječného výletu -
vláčkem z Hlubočep na Smíchov a další jízda domů. 

  
Potůček si bude bublat svou píseň dál i bez nás.

Všichni si budeme určitě hezky vzpomínat na pěkné setkání.
A na výšlap krásnou přírodou v nenáročném terénu.
Děkuji vám.
Ráda jsem byla mezi vámi všemi, těším se na příští setkání.