Dcera s vnuky přiletěla v únoru, a než po 10 dnech odlétala, tak už bylo několik málo tisíců nemocných. Vnuci zde chodili do školy a já s dcerou jsme celou dobu sledovaly zprávy o Covidu u nás i v Anglii. V den jejich odletu se zavřely školy. Začaly se zavírat obchody, služby, firmy… Dcera se dost divila, že u nás zavírají školy při několika deseti tisících nakažených a v Anglii je přes sto tisíc nakažených a nic se neděje. Přes to všechno to vyšlo a dcera s vnuky v pohodě odletěli.

Situace se zhoršovala všude ve světě. I přesto, že na začátku celé situace naše vláda poslala jako charitativní akci do Číny velké množství roušek, tak u nás při zhoršené situaci roušky nebyly. Slibovalo se, ale roušky nikde.  Proto jsme si svépomocně začali šít roušky a nejen pro sebe. Nosili jsme je a nikdo nereptal. Naproti tomu v Anglii roušky odmítali i přesto, že nakažených přibývalo mnohem víc než v naší republice, a to ve velkém množství. K rouškám a jiným opatřením včetně zavření škol i obchodů se v Anglii dostali asi na přelomu března a dubna.

Přesto vláda sice pozdě, ale přece zakoupila za veliké peníze spoustu roušek, a od koho? Přece od Číny. U nás se situace začala zlepšovat, byli jsme skoro všem příkladem, jak jsme Covid dostali rychle pod kontrolu i díky svépomocně ušitým rouškám, a tak se vláda rozhodla rozvolňovat. Děti do škol nemohly, ale jinak se vše otevřelo. A tak se stalo, že se situace zase začala zhoršovat a opět se zavíralo, co se dalo. Naproti tomu v Anglii i jinde opatření stále trvala. Pokud byl někdo v karanténě, byl nezávisle kontrolován návštěvou, zda je doma a dodržuje karanténu. Z letiště se museli prokázat negativním testem, a pokud v Anglii nežili, museli i přesto do karantény na 10 dnů na hotel, který si sami platili.

Tentokrát už omezení všichni nepřijali s klidem. Naše republika se rozdělila na dva tábory. Jedni se báli a říkali, že to je správné, druzí reptali, stávkovali a tvrdili, že Covid je jen silnější chřipka. A nemocných přibývalo. Děti pomalu neví, jak vypadají třídy ve škole, distanční výuka většině nevyhovuje. Situace se zhoršuje, Covid mutuje, máme britskou a jihoamerickou mutaci. Více se testuje, očkuje se narychlo vynalezenou vakcínou. Na kolik, a která je ta správná, je pro mne těžko říct. Vakcína nás neochrání, nakazit se mohou i očkovaní, pouze průběh nemoci bude lehčí. Patříme mezi nejvíce Covidem zasažené státy.

A v době, kdy se u nás zpřísňuji opatření, v Anglii začali opatrně rozvolňovat. Jako první začnou 8. 3. chodit děti do školy. Po pěti týdnech, pokud se stav nezhorší, se mají otevřít některé obchody. Další rozvolnění má přijít opět po pěti týdnech, restaurace budou moci mít otevřeno zatím jen venku. Chválím to a myslím si, že je v pořádku rozvolňovat pomalu a po částech, byť po pěti týdnech. Věřím, že takto mohou zvládnout v Anglii situaci celkem dobře.

Oproti naší vládě, která rozvolňuje vždy po pár dnech, kdy se situace nezhorší. Nejdříve jsme byli nejlepší, ale nyní jsme nejhorší. Vláda není na nic připravená, prostě usnula na vavřínech a neumí uvažovat dopředu. Nejhorší ale je, když sami nedokážou dodržovat nařízení, které sami vyhlásí. Chápu ty, kteří se zlobí a stávkují, ale myslím, že za celou situaci můžeme poděkovat hlavně vládě, které dnes nikdo nevěří, ale i těm nezodpovědným, kteří, než by byli v karanténě, raději chodili do práce, ven i do obchodů a šíří Covid dále mezi lidmi.

Nejsem odborník, ale bojím se, jak dlouho se budou ve vládě dohadovat a za jak dlouho se vrátíme do normálu. Jsem zvědavá, jak se bude rozvolňovat u nás. Vím, že se mnou někteří nebudou souhlasit, ale je to můj názor.