Tento víkend jsem měla po delším čase u sebe na návštěvě milovaná vnoučata. Překvapila mě, když odložila tablet a chytrý telefon a chtěla vyprávět pohádku.
Lehce jsem se přenesla v duchu do dob, kdy byla malá a když u mě byla dost často a každý večer chtěla vyprávět pohádky.
Dovyprávěla jsem jednu pohádku a vnoučata žadonila: „babi, ještě jednu“. Tak jsem ještě jednu ráda přidala.

Když jsem dovyprávěla druhou a vnoučata už zase sahala po telefonu a tabletu, uvědomila jsem si, kolik máme krásných pohádek, které se snad v tomto přetechnizovaném světě nikdy neztratí. Pořád tu budou ti, kterým hodné babičky čtou či vyprávějí a tím tak předávají tyto poklady české literatury další generaci.

A jak jsem se večer, když jsem usínala, tak trochu přenesla do říše snů, zdál se mi krásný sen. Bohužel, ráno jsem musela na buzení nesmlouvavého budíku vstát, což se mi  vůbec nezdařilo.

No, upřimně, diví se někdo, že se mi to nezdařilo?

A tak jsem se o ten sen s vámi chtěla podělit...

Letní slunce sužuje vyprahlou louku kol mě,
kvítka usychají letním žárem,
i já odvracím od slunka svou tvář,
neboť to nesmlouvavě bodá a bodá.

V dáli tetelí se vzduch,
země se chvěje pod kopyty koně,
kdo by se nadál v tento čas,
jezdce s koněm v cval.

Dusot se blíží, jasně zřím,
kůň bílý,
jezdec oděn v černý háv.
Jede blíž a blíž.
Nemám strach,
jen zásah osudu očekávám.

Jdeme si v ústrety,
když seskakuje z koně,
kolena chvějou se mi,
cítím jeho dech a
slyším frkot koně,
nevím,
co příští hodiny přinesou mi.

Hledíme si do očí,
jeho jsou hluboké a plaché,
vlny vlasů  havraních 
moře vzbouřené připomínají,
jeho paže mě k mužné hrudi  tisknou,
slyším  srdce jeho bít,
on tiskne mě stále víc a víc.

Nebráním se objetí,
přivírám touhou oči své
a cítím,
jak jeho mužská chlouba
svého vrcholu dosahuje.

Bere mě do náručí a odnáší v stín,
háv svůj černý rozprostírá
na zemi rozpálenou,
bělostné tělo mé v tom okamžení
oživuje jeho čerň.

Lehce mě políbí, rukou rozpálenou,
hladě  moje tělo celé
zašeptá mi:
„Miluji tě, odvezu tě s sebou“.
Nebráním se, najednou jsme
 jedno tělo
a mysl naše stoupá výš a výš......

V tom budík zvoní, nevhod zcela,
já dozvědět se chtěla,
jak  pokračuje  krásné snění....

Nevím sic jak skončil tento sen,
škoda, ale to už tak bývá
realita dne všedního, už na nás číhá....

Na závěr si proto neodpustím trochu krásných tónů pro pohlazení duše a pohodovou všední realitu

Lucie Bílá - Karel Gott - Sen v nás zůstává