Přemýšleli jste někdy o tomto slově? Já ano a to až jednoho letního podvečera, kdy  jsem se zadívala na jednu z cest v mojí zahradě a trochu jsem se nad tímto slovem zamyslela.

Přečetla jsem více jak několik desítek citátů slavných i méně slavných, které se dotýkají cest, většinou však cest životních. Vybrala jsem jen některé, moc se mi výběr nedařil, neboť, až na pár z nich, jsou všechny více či méně tak pravdivé, prověřené životem, že při čtení až mrazí. Zkuste někdy se do takových citátů začíst, není to vůbec nudné.  Mně při jejich čtení probíhal před očima film z mé dosavadní životní cesty, na němž jsem si dokladovala, kde jsem udělala chybu, či kde jsem reagovala správně. Není to tak marné se v tomto případě ohlédnout zpět. Jinak to nedělám, ctím citát čtvrtý v pořadí, jak níže uvedeno....

Život je cesta a pouze ty jsi ten, kdo drží mapu.

„Moudrost je cesta, kterou lidská duše jde za svou dokonalostí. A to je možné dvěma způsoby: věděním a činností.“ — Avicenna

„Je jenom jedna cesta za štěstím a to přestat se trápit nad tím, co je mimo naši moc.“ — Epiktétos

„Neohlížejte se smutně za minulostí, už se nevrátí. Raději moudře využijte přítomnosti. To je správná cesta.“ — Henry Wadsworth Longfellow

„Dělte se o svou zkušenost. Je to cesta jak dosáhnout nesmrtelnosti.“ — Dalajláma

„Jestli najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nikam nevede.“ — Arthur C. Clarke

„Celý lidský život je jen cesta ke smrti.“ — Seneca

Na mysli mi vytanuly dvě cesty, a to ta životní a pak turistická, můžeme jí říkat poznávací. Jistě jich je ještě dost – cesta za vzděláním, cesta k vysokým pracovním postům, cesta ke sportovním úspěchům a další a další. K našim životům neodmyslitelně patří dvě cesty, jež určují začátek a konec naší cesty, životní, jsou to tzv. porodní cesty, díky nimž je zrozen nový život a poslední cesta, kdy na konci cesty životní vyprovázíme člověka na jeho poslední cestě někam, ale kam,  dosud nikdo neví. Každá z nich má svůj cíl, jen u té životní je pro nás všechny cíl jednoznačný, nevyhnutelný – smrt. U mé zmiňované cestě poznávací je na začátku cesty taky většinou stanoven nějaký cíl, ovšem ten nemusí být dosažen, je to jen na nás a na okolnostech. Obě cesty, životní a poznávací, bývají dosti klikaté a téměř vždy, hlavně tu životní, ovlivňuje osud. I když, každou, kterou jsem zmínila, tak trochu vždy osud trochu usměrní.

Na trase té turistické lehce uhnete, neboť nějakou z krás přírody či historie máte zájem nad rámec plánu objevit. U té životní se často stává, že nepředvídaně, vlivem osudu, cesta uhne, nebo vy vlastním rozhodnutím ujedete tam, kam jste ujet nechtěli, ale stalo se.
Zatím co u té turistické objevíme nějakou z krás naší země, nějaký historický objekt či nějakou zajímavost z fauny či flory. Vždy nás tato poznání obohatí i za cenu toho, že zdržením nedosáhneme předem určeného cíle. Ale co, je mnoho cest, které tu byly, jsou a budou a které  nás dovedou jindy k tomuto cíli  a tak si později svůj záměr splníme a cíle dosáhneme.
Bohužel, u životní cesty je to o dost složitější, pokud někam ujedete, už nikdy se to nedá vrátit. Mnoho věcí se dá odpustit, naučit se s nimi žít, něco třeba napravit, ale nikdy člověk nemůže zapomenout, protože tak to má naše mysl nastavené.
Cesty životní i turistické nás provází celým životem. Jsou nerozlučně propojeny.

Cestujeme po vlasti, po zeměkouli, pozváváme jiné kontinenty, jinou přírodu, jiné stavby současné i historické. Poznáváme životy lidí v jiných destinacích, kteří také jdou svojí životní cestou. Jejich životní cesty jsou ovlivněny náboženstvím, kulturou, úrovní vzdělanosti, třeba i podnebím a ekonomickými možnostmi. Někdy je to lepší než u nás, někdy horší.
Myslím si, že ti, jejichž ekonomická situace není nejrůžovější, např. v Afric, tvrdě pracují, milují se, rodí děti a s láskou se o ně starají. Možná, že někteří snívají o lepší životní cestě, ale je to reálně marné, cesta k lepšímu je dlouhá na několik generací. Z našeho pohledu spíše řečeno v nedohlednu.
Lidé v celém vyspělejším světě žijí bez větších rozdílů - dětství, dospívání, studia, práce, láska, manželství, děti, vnoučata, stárnutí. A stejně všichni, někdo dřív, někdo pozdějí, staneme před nebeskými branami, a to, ať je chudák nebo král. Prostě, nikdo na světě se tomu jedinému, jistému cíli– smrti – nemůže vyhnout.
Jen se zamýšlím nad tím, že my vcelku žijeme na dobré životní úrovni oproti jiným,vychovali jsme děti, dali jim lásku, vzdělání a dnes se těšíme z jejich života, z vnoučat, která nám zpříjemňují důchod. Jen bychom si všichni přáli, abychom nebyli nemocní, nebo jen tak úměrně věku a smrt nás zasáhla ve spánku. Šťastí byli ti, kteří se ze spánku neprobudili, bohužel těch, kteří trpí, strádají a to většinou dlouhodobě, je daleko víc.Bohužel, zatím se to nedaří nijak výrazně ovlivnit.

Záměrně nezmiňuji těch, jejichž životní cesty jsou fanaticky ovlivňovány náboženstvím, mám na mysli především islámem, nebo kteří ucívají kult osobnosti – Severní Korea a další země. Tam je životní cesta lidí ovlivněna politickou a náboženskou situací země a zcela vybočuje od životních cest obyvatel vyspělých zemí světa. Tam, kde se uctívání Alláha staví nad životy dětí a dospělých, kde lidský život nemá prakticky cenu, tam se život žije jen a hlavně podle těchto myšlenek a na dlouhou dobu to nebude jinak. Lidé jsou tak ovlivněni islámem, že jim vše, co se od něj liší, jeví jako pro ně nepřijatelné, připadá jim nenávistné, zlé, proti čemu je nutné radikálně bojovat po celém světě i za cenu ztrát lidských životů těch nejbližších, hlavně pak dětí. Nejsem znalec, ale nepřipadá mi, že by Alláh, ve svém učení toto připustil.

Sedím pod svým oblíbeným jilmem geisha, který za ta létam co tu žiji, rozložil do kruhu svoji korunu a poskytuje mi v parných dnech příjemný stín a večer je odsud nádherný výhled na Železné hory, Lichnici, Třemošnici a věžičku bývalého Filipovského zámečku. Je to božský výhled. Už se připozdilo, hory lehce tmavnou, nebe otevřelo svoji nebeskou báň, vyšla první hvězdička a za horami vykukuje měsíc. Vesničky na úpatí hor dávají o sobě znát rozsvícenými okny domků a pouličního osvětlení. Jaká každodenní večerní krása, která se neokouká, protože příroda je veličina proměnná.

Hledím na tuto krásu a přemýšlím o cestách, o těch, po kterých šel můj život. V duchu se ptám sama sebe, kolik času mi ještě zbývá, zda se ještě trochu potěším se synem, vnoučaty, zda s manželem ještě navštívíme místa, která jsou naší srdeční záležitostí. Nedovedu si odpovědět, protože moje životní cesta je zcela určitě za polovinou a jisto jistě se blíží k cíli. Jen bych ještě chtěla tak trochu uhnout z této své cesty a znovu cestu životní ještě jednou propojit s tou turistickou, poznávací, abych si připomněla, jak od dětství, spolu s rodiči, později s manželem a synem jsme naše životní cesty propojovali s tou poznávací. Dostala jsem pozvání, a tak, pokud se nic zlého nestane, zjara se vypravím do Špindlu. Nebudu se těšit, neboť když se těším, skoro vždy se něco špatného přihodí, co mi plány zhatí. A pak bych ještě chtěla lehce své kroky nasměrovat do historie toulkami po hradech, zámcích, Vranově, Bítově, Corštejnu, Znojmě, Kašperku, Českém Šternberku, navštívit Modravu, Černé a Čertovo jezero, Kašperky a ještě několik lokalit, které, spolu se jmenovanými, mají své genius loci a kde se pro mě život tak nějak zastavil, kde jsem byla neskutečně opojena historií a přírodou,, kde jsem si uvědomila, jaký dar je život a že mohu tuto historickou krásu, vytvořenou předky, v duchu objímat a děkovat jim, že tu byli a svojí prací nám tu tyto skvosty zanechali. Že mohu být součástí mnohdy ještě nezničené přírody, kde každý strom, každá květinka, každý ptáček a jiný živý tvor mají své nezastupitelné místo a pak spolu tvoří tu živou krásu kolem nás. Kde mohu obejmout nějaký náhodný strom, který voní, a uvědomit si, jak je krásně u nás doma. Jen zastavit své kroky a porozhlédnout se, kolik je kolem krás. Jsem ráda, že jsem se zde narodila a zde za čas mi vyměřený, budu odpočívat v chladné zemi a nad hlavou mi bude každý den vycházet a zapadat slunce a já budu snít svůj věčný sen.

Člověk by si měl v životě  stanovit nějaké cíle, které půjdou dosáhnout s ohledem na věk, zdraví a míru naší inteligence. Já si jich několik splnila a pro druhou polovinu života stanovila ještě několik malých a věřím, že se mi to ještě jednou v životě podaří. Věřit musím, vzhledem k mému zdravotnímu stavu. Ráda bych stála u nebeských bran s pocitem, že jsem pro tuto zemi něco udělala, že jsem tu nežila zbytečně, že jsem byla někomu prospěšná. A nesmím zapomenu poděkovat všem, které jsem na své životní cestě potkala. Těm dobrým, laskavým, kteří mě krom svojí přítomnosti obohatili tím, že tu mnohdy byli mimo jiné i pro mě a kteří zůstali v mém srdci i za to, že jsem s nimi mohla žít, užívat si štěstí, lásky a že to stálo za to. Těm zlým, se kterými jsem se za život setkala, snad tak nějak vděčím za setkání s nimi. I když slovo setkání se v tomto případě jaksi nadnesené, ale díky jejich zlobě, nenávistnému, podlému jednání jsem se naučila lépe vzdorovat zlu, nenávisti a jiným špatným věcem. Při kontaktu s těmito lidmi  jsem statečnější, odvážnější, věci řeším s nadhledem a snažím se zlo vytěsnit z mé životní cesty. Prostě, vše zlé, které mě na životní cestě potkalo, mě tak nějak posílilo, nebo ověřila jsem si zkušenostmi, že vše zlé, je pro něco dobré. Neboť v životě každého z nás ruku v ruce spolu po cestě kráčí zlo i dobro a spolu pak tvoří naši životní cestu. Stejné je tomu i na cestě poznávací.

Toto je moje malé zamyšlení, napsané jednoho krásného, letního večera, které jsem dopracovala až v době novoroční, kdy  lehce mrzne, slunce je zachumlané do peřin a ani paprsek nevystrčí a sníh se snáší z výšin a tma vládne krajem....

Vám všem íčkařům i těm, kteří jen íčko sledují, přeji, aby na vaší životní cestě bylo málo překážek, hlavně těch zdravotních, a aby vás kroky vedly tím správným směrem. Zastavte se v běhu života, poohlédněte se kolem, zcela jistě objevíte něco, co vám zlepší den. Nezapomeňte ochránit své zdraví i zdraví blízkých. Nikdy nebudete mít jen krásné dny, protože i bouřka. déšť  a sněhové vánice patří do života, ale těch krásných vám přeji co nejvíce.

K tomuto zamyšlení si poslechněte písně, které jsem k tématu vyhledala a dodala jako hudební podbarvení mého textu.
Příjemný poslech....

https://youtu.be/6FVpUTJWpF8 Pavel Bobek – Veď mě dál cesto má
https://youtu.be/lRca7evReSs Michal Tučný - Tam u nebeských bran
https://youtu.be/hliOswR_nNE Waldemar Matuška – Tvá zem