Až stydlivě skryté všetečným zrakům návštěvníků visí za dveřmi mé pracovny staré housle. Visí tam už léta, hned vedle mosazného gongu, který krásně zazvoní pokaždé, když do něho nechtěně bouchnu otevřenými dveřmi.
Ty staré housle vypovídají mnohé. Třeba o dávném čase vánočním. Při pohledu na ně mi v tomto čase zas a zas neslyšně přehrávají starou vánoční píseň „Nesem vám noviny“. Otec nikdy nezahrál tu píseň celou. Vždy jen její úvodní část. Přesto to byla nezbytná součást Štědrého večera. Občas se do té notoricky známé melodie vloudil i falešný tón. Jak šla léta, tak těch falešných tónů přibývalo, ale mně bylo úplně jedno, jestli je ta melodie falešná, nebo ne a netrpělivě jsem pod stromkem očekával svou další verneovku. A otec hrával „Nesem vám noviny“, jako neměnný symbol vánočních večerů, i když jsem byl už velký a i když jsem byl už ženatý. A já jsem věděl, že dokud bude z pokoje z jeho houslí znít tato vánoční melodie, je všechno v pořádku a že život běží tak, jak běžet má.
Slovo Vánoce mělo vždy krásný a tajemný zvuk. Zejména tedy v čase, kdy člověk byl ještě jen malým dítětem, které se teprve začíná rozhlížet po velkém světě. Dlouho jsem věřil na Ježíška. Otevíral jsem okno do mrazivé noci, aby mohl Ježíšek přiletět a přinést nám dárky. Když mě sestra jednoho roku zbavila této iluze, byl jsem velice zklamaný. Bohužel, na tento dětský čas se už dnes musíme dívat opravdu z velké dálky.
S vánočním časem tehdy přicházel většinou i tolik toužený sníh. A sáňkování na svahu pod Bažantnicí. A také klid a mír, koledy a nazdobený stromek v obýváku. A také shánění dárků, vaření, pečení, uklízení, občas trochu nervozity a vůbec, všechen ten vánoční mumraj. Chtěl jsem sice napsat vánoční blázinec, ale to bych se asi dotkl těch, kdo ty celé Vánoce pečlivě a nutno říci i s láskou připravovali. A také celý rok šetřili, aby mohli v ten vánoční čas udělat zbytku rodiny trochu té radosti. Naši rodiče. K vánočním svátkům patřily neodmyslitelně i cesty vlakem do Prahy a putování po Bílé Labuti, až neuvěřitelně přecpané dárky chtivými návštěvníky. Pro mne to byl vždycky spíš traumatický zážitek.
Pro mne Vánoce začínaly skvělou maminčinou rybí polévkou, kterou, věren této dlouholeté tradici, jsem vařil až do doby zcela nedávné. Sváteční večeře pak pokračovala otcovým chrčením a kašláním, když se snažil dostat ven z krku uvízlé kapří kosti. Když se mu to za pomoci maminky konečně povedlo, zmizel v obýváku, ze kterého se za chvíli ozvaly tóny oné koledy „Nesem vám noviny,“ jejíž úvod zahrál na své staré housle. A pak už přišla ta chvíle nejhezčí. Vybalují se dárky, já se cpu vánočním cukrovím a nikdo mi za to ani nenadává.
Když jsem pak trochu povyrostl, nabral nějaký rozum a poznal cenu peněz, vždycky jsem si musel klást otázku, jak to ti naši vlastně dělali, že pod stromkem vždycky nějaké ty dárky byly. Zlatí rodičové.
Blíží se štědrovečerní půlnoc a všichni kolem mne už spí. Vypínám rádio a pod oknem jsou slyšet kroky lidí, jdoucích na půlnoční do starého kostelíka svatého Ondřeje, který byl, a stále je, přímo před okny nelahozevského domu.
Historie se stále jen a jen opakuje. Staré housle, visící na stěně za dveřmi mé pracovny, se staly pro mne jakýmsi symbolem ubíhajícího času. A také mementem. Nemá cenu vyčítat dnešním dětem, že se málo zajímají o mládí svých rodičů, o jejich sny a jejich představy o životě. Žijí své životy a je to tak určitě dobře. Až do nějaké doby, kdy se ocitnou samy na prahu času a začnou se také ohlížet zpět jako kdysi jejich rodiče a oprašovat své staré myšlenky a třeba i své deníky a staré fotografie.
Docela mne mrzí, že člověk musí nejdříve zestárnout, aby toto vše pochopil. Ale bohužel, v tom čase je už pozdě se na cokoli rodičů ptát.
![]()
Pošlete odkaz na tento článek
Koronavirová pohroma nebyla první ani poslední. Co je lidstvo…
Ostravské Lauby prošly obnovou, dnes je to zcela nový objekt. Z…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Jako dítě jsem prázdniny trávila nejraději s babičkou a…
Kolem mé starší sestry se motala příliš velká spousta kluků. Tedy…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ano, vzpomínám, je to pro mě velmi těžké, ale i mě to přivádí do…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Za okny motoráčku se míhá barevný pás lesů a hájů. Nedočkavě…
Pokud jsme bydleli v domku se zahradou, nechyběl pes u boudy a…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
U dědy Antonína a babičky Marie jsem trávila všechny letní…
Touhou. Vzpomínkami. Dětstvím. První láskou. Lesními jahodami. A…
V době před více než padesáti lety probíhaly moje letní prázdniny…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Prázdniny, jak moc jsme se na ně vždy těšili. V posledním…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Ne, ne, nechci psát o dramatických událostech léta 68. Ráda bych…
Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně,…
Svým tempem plynula sedmdesátá léta 20. století. V té době…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Konečně prázdniny! Má občanku a v září půjde do tanečních!…
Psal se rok 1968, byly jsme se sestrou v té době u Aninky na…
Ukázkový úvodní text článku
Když jedna etapa skončí, další začíná. Každý se občas sem…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
Zima se blíží, vybavují se vzpomínky na teplé moře a…
Jíst se musí, to dá rozum. Bez jídla bychom to nedali, a to by…
Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala u nás v Boskovicích…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Už od mládí jsem byla samotářská, neměla jsem ráda nic divokého,…
Je hrozně smutné, když už není nikdo, kdo by vám mohl vyprávět o…
Byla to další cesta na sever, také spartanská, ale se skupinou a…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Píše se rok 1966, začíná advent, ale o jeho začátku adventu se v…
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jako první obrázek ukazuji naši třídu ve škole v Protivanově v…
Už v době, kdy jsem se jako malý houslista pokoušel o Paganiniho…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %