Celá naše rodina miluje zvířata, avšak od pořízení psa či kočky domů mne vždy na poslední chvíli varoval rozum a zralá úvaha. V dětství jsem si sice vybrečela kočku, která ovšem špatně chudinka dopadla díky zlému sousedovi. To ve mně dodnes zanechalo trauma. Později si mé děti vyloudily morčata – o tom už jsem vám též podala svědectví v jednom ze svých článků. Jednou jsem dokonce tak dětem podlehla, že jsem už pořídila psí pelíšek a zamluvila malého jorkšírka. Pak jsme se na něj šli do rodiny podívat. Rodina se starala vzorně asi o 10 štěňat, ale byt nebyl jejich, nýbrž to byl byt psí a paní nebyla zaměstnaná. Opět zafungoval můj rozum, když jsem si uvědomila, co všechno obnáší mít v paneláku zvíře, a poslední kapkou bylo, že nesouhlasil můj muž a v té době jsme hodně cestovali. Neměla bych to srdce pejska někam odkládat a vlastně by ani nebylo kam. Nesnesla bych ani pomyšlení, že pejsek by snad musel cestovat v letadle v zavazadlovém prostoru nebo být celé dny sám zavřený v bytě, když my byli v práci…

A tak jsme na delší dobu zůstali bez jakéhokoliv zvířete. Až na jedno léto na chatě, kdy jsme tam měli zrovna 4 malá vnoučata a jednoho dne ráno jsme zaslechli mňoukání a našli na zahradě malé, zrzavé koťátko. Děti byly radostí bez sebe, já už míň. Na vesnicích se to přeci jen tak nebere, jako ve městech, kočky žijí a rozmnožují se mnohde venku, očkované nejsou. Děti si myslely, že je to kočička a okamžitě ji přejmenovaly na Zrzečku. Ale já když jsem viděla, jak se kotě chová, jak je divoké a minimálně mazlivé, nabyla jsem dojmu, že to bude nejspíš kocour. Později se ukázalo, že můj odhad byl správný. Hladové kotě jsme nakrmili a udělali mu pelíšek na otevřené verandě. Tam jsme ho ovšem ráno nenašli, protože radši zřejmě přespávalo na naší rozložité višni.

Když už jsem si začala zoufat, co s kotětem provedeme a že ho snad budeme muset odvézt do útulku do Prahy, zjistilo se, že patří starému pánovi odvedle, který ovšem onemocněl a kotě přebývalo v malé kůlničce, kam mu jiná sousedka nosila jídlo, protože měla klíče. S těžkým srdcem jsme ho tam tedy odnesli za skučení všech dětí a sousedka slíbila, že to vyřeší. Jenže nám to nedalo spát, děti hořekovaly, jak tam asi kočička sama pláče. A tak jsme se na pozemek vloupali se souhlasem sousedky, že mu tam odneseme jídlo. Já a čtyři mé malé děti v závěsu. Už od vrat jsme slyšeli kočičí nářek. Ukradli jsme kotě a úprkem prchali zpátky do naší chaty. Kotě bylo přešťastné, celé dny si s dětmi hrálo a vůbec ho nenapadlo utéct, a to ani přes noc. Ráno na nás už čekalo venku, předlo, protože vědělo, že dostane dobrou snídani.

Zatímco kotě bylo šťastné, děti byly šťastné, já málem nemohla spát a přemýšlela, co s ním provedu, přece neskončí jako kočičí tulák po vesnici. Nakonec jsem to vymyslela. Vím, že můj zeť taky miluje zvířata, a tak jsem mu zavolala do práce, jestli by si kotě nevzal některý z jeho kolegů, jednoho milovníka koček tam totiž měli. A podařilo se ! Zeť odtransportoval kotě autem do práce, kde měli velkou zahradu. Kotě se tam stalo miláčkem všech a nastal mu doslova blahobytný život mezi několika dalšími kočkami. A ukázalo se, že to skutečně není Zrzečka, ale Zrzounek.

Dneska je to kocour obřích rozměrů, dobře živený, nejradši obchází všechny, co v domě pracují, nechá se od každého prý podrbat a miluje odpočívání v přihrádce pod zeťovým počítačem. Jídla má dostatek, zábavy a lásky taky a ven se jde proběhnout sám, kdykoliv se mu zachce.

Tomu já říkám nádherný kočičí život !