Hráli jsme na chatě s malými vnoučaty stopovanou, děda šel napřed a věšel po stromech krepové papírky, abychom věděli, kudy máme jít a hledat ho.

Hned u třetího papírku, který jsme nemohli nalézt, jsme zabloudili a sešli z dědou určené trasy. A tak jsme pokračovali naslepo dál lesem, kde jsme někde měli najít poklad, když tu jsem náhle uviděla pořádně rozhrabanou půdu na docela velkém prostoru a pro sebe jsem si potichu řekla, že zde asi byla divoká prasata…ale to jsem podcenila dobrý sluch dětí ! V tu chvíli se celý hlouček čtyř capartů scvrkl a přilepil se na mne, doslova se mi pověsil na nohy, oči vytřeštěné. Snažila jsem se napravit situaci tím, že jsem je uklidňovala, že to byli houbaři, co to tu rozryli. Nejvíc vykulené oči měla ta nejstarší, zatímco vnuk nepřestával dávat jednu všetečnou otázku za druhou: Proč ta prasata hrabala, co hledala, kde jsou a kdy přijdou a zdali jim stačíme utéct... Prostřední vnučka najednou vykřikla, že se  tam v tom křoví něco hýbe ! To jsem se teda lekla i já a doufala, že to není divoké prase.

Zatrnulo mi a v duchu už jsem začala pro jistotu vybírat vhodný strom a přemýšlela, které dítě na něj pověsím a jakým způsobem, kdo bude jako první a čím budu já  bojovat s prasetem, když jsem měla jen klíče od chaty a papír na záchod pro děti. Sama bych na strom ani nevylezla – stromy tam byly úzké a téměř bez větví, nejspíš by mi nezbývalo, než si zahrát s prasetem na toreadora.

Nejmladší vnučka náhle svým bystrým zrakem zjistila, že se v křoví nejedná o prase, ale o dědu, který se tam snažil udělat neviditelným a hodlal na nás asi bafnout. A šustil tam, jak do listí zahrabával dárečky - poklady pro děti.

Potíž byla v tom, že když jsme se tak hezky sešli, děda zapomněl, kam všechny dárečky zahrabal, takže jsme to tam rozryli jak ta prasata, abychom je našli. Našel se ovšem jen jeden jediný pytlík bonbonů (aspoň), ostatní zůstalo skryto jako dárečky pro houbaře či kance možná do příštího roku.