Již léta máme v naší rodině zavedenu dělbu práce při výrobě vánočního cukroví. Zjistili jsme totiž, že nemá cenu, aby celé příbuzenstvo vyrábělo několik stejných druhů, takže jak my, tak obě dcery a švagrová upečeme své speciality a podělíme se o ně s ostatními. Specialitou mé choti jsou medvědí tlapky čili pracny a koňakové košíčky.

Naše domácnost je plně elektrifikovaná, plyn nemáme a pečeme v elektrické troubě. Leč stalo se, že manželka před časem otočila knoflíkem trouby, ta efektně zajiskřila a vyhodila všechny pojistky, které v bytě a na chodbě máme. Řečeno slovy klasika - prskla a zhasla docela. Ne, že bychom neměli na nový sporák, ale představa, že bychom sehnali elektrikáře, který by nám ho zapojil (a nebál se přijít kvůli viru), se v době covidové ukázala být naivní.

Co teď? Pracny přece být musí! Manželka v jednu chvíli uvažovala o tom, že uhněte doma těsto, které spolu s formičkami odvezeme k dceři, tam pracny upečeme a odvezeme domů. Oponoval jsem, že je to komplikované a nešikovné. I napadlo ji, že zkusí použít remosku, a kdyby se pokus nezdařil, odvezeme halt to těsto a formičky autobusem k dceři.

Problémům však nebyl konec. Naše pracny si žádají drcené vlašské ořechy, leč náš drtič čili šrotovník vypověděl službu a bylo nutno pořídit nový, protože umletí ořechů mlýnkem na strouhanku jsme po předchozích nevalných zkušenostech zavrhli. Myslel jsem, že nákup šrotovníku počká do čtvrtka, kdy se konečně otevřou obchody, ale tvrdě jsem narazil. Pracny je prý nutno upéct nejpozději v úterý, aby do Vánoc změkly. No nevím…

Naštěstí jsme šli v pátek kolem našeho t. č. zavřeného elektra a na jeho dveřích jsme spatřili ceduli „Výdejna“. Že bychom si drtič objednali online? V prodejně - výdejně jsme zahlédli majitele, i řekli jsme si, že to zkusíme.

Udělal jsem to lstivě: Zvedl jsem telefon a do prodejny zavolal. Majitel byl ochotný nám šrotovník prodat a nadiktoval mi značky těch, co má na skladě. Strýček Google mi je online ukázal a já jeden po telefonu objednal. Určitý problém nastal s placením, bylo nutno platit v hotovosti, protože jsme nemohli vstoupit s kartou do prodejny k terminálu. Jelikož vše, co můžeme, platíme kartou, měli jsme té hotovosti doma pramálo. Ale vytřepali jsme prasátko a své peněženky a potřebou sumu dali jakžtakž dohromady. Zatracený virus! Následná transakce již proběhla hladce a bylo možno přikročit k přípravě sladké vánoční krmě.

Zatímco manželka hnětla těsto, já louskal ořechy. Potřeba byla stanovena na 360 gramů a já jsem tohoto množství dosáhl po dvou hodinách usilovné práce. Ne že bych byl tak neobratný, ale k drcení byla připuštěna pouze necelá jádra, zatímco ta, jež se rozdělila na dvě úhledné půlky, byla zabrána na košíčky. Počítám, že jsem těch jader nalouskal dohromady skoro kilo.

No a pak přišla ke slovu naše remoska. Manželka ji vyložila pečicím papírem, prý aby se neodřela nepřilnavá vrstva, a na dno umístila naplněné formičky. Remoska není tak velká jako trouba, takže ji takto musela naplnit několikrát, kupodivu však byla jedna várka upečená dřív, než kdybychom ji pekli v troubě. Ten pečicí papír sice na okrajích zhnědl, protože se dotýkal horkého víka, ale nevzpláli jsme a příště už ho zkrátíme.

Takže máme upečeno, jsme o zkušenost bohatší a můžeme s nadějí očekávat nadcházející svátky. V remosce budeme péct zase už jen moravské vrabce, protože ty košíčky se naštěstí nepečou a řízky a klobásy usmažíme na našem poloinvalidním sporáku.