Pomaličku se začalo stmívat. Sedla jsem si do křesla a zapálila čajovou svíčku. Chtěla jsem být chvíli sama. Občas to tak mám a tyto chvilky - být jen sama se sebou - si opravdu užívám. 

Pokud máte zájem, zvu vás k přečtení dvou humorných příhod, ve kterých hrál hlavní roli právě můj vnuk. Tehdy měl zhruba 4 roky a dal mně a dědovi jasně najevo, že se už v tak nízkém věku umí postavit sám za sebe. A že si umí poradit i s dědou a babičkou, kteří ho v popisovaných chvílích děsně, ale děsně naštvali!

Bylo to jednoho dne po obědě. Děda se pořádně "nadlábl" a chystal se k poobědní siestě. Vnouček měl ovšem jiný názor, jak to tak bývá. Když by si děda přál, aby vnuk s ním zalehl a "zakládal na sádlo", vnouček měl oči vykulené a byl plný tvůrčích nápadů. Chvíli si chtěl jen tak povídat, pak hrát společenské hry a nabídku činností završil tím, že dědu lákal jít si zahrát fotbal na zahradu. Po spánku ani vidu, ani slechu. Jen jsem pozorovala, co z toho bude. Přiznám se, že jsem měla "opičí radost", když se dědovi, kterému se klížily oči a pomaličku se loučil s vidinou sladkých "dvaceti na ucho", pořád nedařilo kluka usměrnit. I zvolil taktiku, "kdo uteče, ten vyhraje". Odebral se tak do svého pokoje, kde se natáhl, zavřel oči a dělal "mrtvého brouka". Kluk ho jako věrný stín, doprovázel. Jo, to ti dědku určitě vyjde, potutelně jsem se usmívala. 

Chvílema jsem slyšela tlumený hovor z pokoje a trpělivé vysvětlování dědy, jak je důležité odpočívat a podobné průpovídky, kterým hošíček nevěnoval žádnou pozornost. Neustále dorážel. Až najednou... Rozrazily se dveře, a já, udivená počínáním jinak vzorného dědy, jsem jen zírala, stejně jako rozjívený hošík. Děda vzal vzpouzejícího se kluka za krk a jemně ho z pokoje "vyrazil" s dovětkem, že až si odpočine, tak si to s ním chlapsky vyřídí, a ať laskavě peláší za babkou. A práskl dveřmi! Potupený klouček se posbíral ze země, utřel si slzy hněvu a prakticky ihned začal přemýšlet, jak to "chlapské vyřízení" bude asi vypadat. Když za mnou dorazil, aby se mě zeptal, jestli jsem viděla, "co mu ten děda vyvedl", celou situaci jsme probrali. Vysvětlila jsem mu, že jsem byla svědkem, kdy ho děda laskavě požádal, aby ho nechal odpočinout, a to opakovaně. Tak vlastně jen sklidil, co zasel. A že necháme dědu odpočinout. Hošík se posadil naproti mně do křesla, byl zticha a usilovně přemýšlel. Ten kluk něco chystá, napadlo mě, když jsem ho po očku pozorovala. Všimla jsem si, že stále ručkama šátral v kalhotech a pořád něco prováděl se svým "malým mužstvím". Napadlo mě, že má asi nějaký problém, tak jsem se ho zeptala, jestli mu můžu nějak pomoct, nebo jestli se nechce osprchovat či tak něco. Nic takového nepřijal a situace se opakovala. Tak jsem se dopálila a rázně jsem mu řekla: "Jestli tomu pindíkovi nedáš pokoj, vezmu nůžky a ustřihnu ti ho!" Myslela jsem si, jak nezaválím! Milý zlatý chvíli zůstal jak opařený a jen mě pozoroval těma svýma pomněnkovýma očima. Verdikt nad svou krutou babkou vynesl hned v zápětí. " Ty mi chceš takto ublížit?", zněla v úvodu jasná  otázka. "Klidně, odvětila jsem, "když si nedáš říct a toho pinďu budeš pořád natahovat, tak to udělám", zatvářila jsem se pomstychtivě. " Tak já na tebe zavolám policii", přitvrdil sebevědomý vnouček a pokračoval. " Opravdu to chceš?, chceš mít tu ostudu?" Chvíli jsme se na sebe jen dívali. Trošku jsem ze svých výhrůžek ubrala, nebyla jsem si jistá, co ten naštvaný mužský element může vymyslet. Vysvobodil mě až odpočinutý děda, který se dostavil po odpolední siestě. 

Vnuk, jak byl v ráži, si patrně usmyslil, že přišla chvíle k vyřízení nepříjemného zážitku s dědou. Když, tak to zmákne najednou s oběma. Babička to má už za sebou, a děda, ten teď něco taky zažije. Děda si vařil vodu na kávu a malý mstitel už čekal na svou příležitost. Tu mu v zápětí poskytl děda. "Říkal jsem ti, abys mě nerušil, proto to tak dopadlo", začal domluvu děda. "To se malým klukům dědo nedělá, vyhodit je za krk z pokoje", trval na svém ublížený vnuk. "Kdo je tu vedoucí?", položil otázku dědek, bývalý hlavní předák učňovského úseku na šachtě. "Já", zahřímal, aby si upevnil ještě více svou pozici. Malý, zhrzený vnouček nebyl pár vteřin mocný slova.

Naskytl se mi skutečně komický obrázek. Oba pánové stáli proti sobě, tváří v tvář. Děda, vzpřímený, odpočinutý po odpolední siestě, proti němu malý kluk, s rukama vbok, mírně rozkročen, podmračený výraz. "Znovu se ptám, kdo je tu vedoucí?", položil otázku dospělec, který se cítil ve výchovné převaze. 

" Ty nejsi žádný vedoucí, ty jsi jenom starý, rozbitý děda!", vykřikl s plačtivým výrazem potupený hošík. Nakonec se rozplakal, i když se držel do posledního slova. Pak už to nešlo a emoce se vyřinuly na povrch. Všechno  nakonec dobře dopadlo. Děda, jeho idol mezi chlapama, si ho něžně posadil na kolena. Malý princ se nebránil. Ještě si o zážitku spolu povyprávěli. Já jsem taktně, alespoň pro ten den, pomlčela o svém zážitku s možnou přivolanou policií, kterou mi vnouček vyhrozil. To by mi tak ještě scházelo!

Dnes je pro vnuka děda kamarádem, vzorem, učitelem. Já jsem se rozhodla o zveřejnění našich zážitků i proto, že dědečkové jsou podle mého mínění pro vnoučata nesmírně důležití. Skvělí parťáci, chlapi, kteří ve většině předávají vnoučatům zkušenosti, moudrost, humorné zážitky a životní nadhled. Přeju všem dětem co nejvíce super dědečků, kteří nezkazí žádnou legraci, ale umí také výchovně zapůsobit, když si to situace vyžaduje. Pravda, někdy trošku svérázně, ale život tu nastupující generaci ještě mnohokrát profacká daleko horším způsobem. 

Přeji všem čtenářům hezké podzimní dny.