V mnoha rodinách je nyní situace taková, že kouří pouze babička či dědeček, případně oba dva. Pryč je doba, kdy mládež schovávala tajně krabičky cigaret, aby jim je doma nenašli. Dnes v rodinách často zní: Dědo, fuj, jak to můžeš kouřit, vždyť to smrdí. Krabičky před příbuznými schovávají senioři.

Lidé ve věku šedesát pět let a výše jsou nejnáruživějšími kuřáky. Vyplynulo to mimo jiné z tiskové zprávy projektu Česko v datech. Její autoři uvádějí, že přes jedenáct procent lidí starších pětašedesáti let vykouří denně více než dvacet pět cigaret. Zpráva obsahuje celkem přiléhavý podtitulek Starého psa novým kouskům nenaučíš a píše se v ní o vývoji vztahu české společnosti ke kouření toto: „S kouřením absolutně skoncovalo sedm procent aktivních kuřáků ve věku mezi pětadvaceti a čtyřiačtyřiceti lety. Na omezení počtu vykouřených cigaret přistoupilo přes třiatřicet procent kuřáků ve věku patnáct až dvacet čtyři let. Ale více než osmdesát osm procent pětašedesátiletých a starších kuřáků ve svých návycích nezaznamenalo žádný rozdíl a podle svých slov kouří stejně jako dříve. Právě nejstarší čeští kuřáci jsou skupinou, která denně spotřebuje nejvyšší množství cigaret.“

Zkoumání proběhlo od doby, kdy byla zavedena přísnější protikuřácká opatření, například zákaz kouření v restauracích.

Pro mnoho mladých lidí přestalo být kouření něčím atraktivním, tudíž lákavým. Pro starší generaci je to však často přirozená součást života, něco, čemu se jednak špatně odvyká, ale také něco, čemu není důvod se bránit. Typickým představitelem nositelů tohoto názoru je například osmdesátiletá Mirka. „Rodina mi nadává, pravnučka říká, že smrdím. Zkoušela jsem přestat kouřit několikrát, nechala jsem toho jen v těhotenství. Tedy, v pravěku. Současnost je taková, že mi moc radostí na světě nezbývá, takže kouřím a nemíním s tím přestat. Na cigáro se prostě těším. Kafe a cigáro je pro mě příjemná chvíle a v mém věku opravdu nemíním začít místo toho jíst zrní a pít zelený čaj. Když jsem neumřela dosud, asi to tak má být. Když umřu nyní, je mi to v mém věku už celkem jedno, počítám s tím,“ vypráví. Pracovala jako servírka, její manžel byl číšník. Oba se pohybovali v prostředí, kde se kouřilo běžně a hodně. „Když vidím staré filmy, kde se hulilo běžně v práci, v restauracích, nostalgicky vzpomínám, jaké to byly dobré časy,“ říká Mirka se smíchem.

Podobný problém řeší jedna ostravská rodina. Šestašedesátiletý Petr odmítá skoncovat s kouřením, hádá se kvůli tomu se ženou, s dcerou. „Ony mi pořád říkají, že se ničím. Já samozřejmě vím, že kouření je svinstvo, ale kouřím tolik let, že vím, že s tím už nedokážu přestat. Vlastně nechci. Nemám vůli, ale ani důvod. Nekouřím doma, nikoho tím neobtěžuji, ale to, že si dám cígo v dílně nebo v zahradě přece může být každému jedno. Vytvořil jsem si za ty roky slušnou závislost, kouřím od osmnácti,“ přiznává.

Jana Novotná, která pracovala v několika domovech pro seniory, říká, že tam je kouření velmi častý problém. Přesněji, je v nich zakázáno. Povoleno bývá zpravidla jen venku, v přístřešku, v nějakém kuřákům vyhrazeném prostoru. „Někdy kvůli toho dochází ke konfliktům. Někteří klienti jsou zvyklí kouřit, pak se dostanou do domova, mají potíže s pohybem a je pro ně obtížné se do venkovní kuřárny dostat. Pečovatelky však nemají čas vyvážet je na vozíčkách nebo je doprovázet s chodítky co druhou hodinu, jak si písknou, že mají chuť na cigaretu. Mnozí klienti jsou pak naštvaní, kouřili nám tajně na pokojích, jeden pán si propálil peřinu, další se spálil a málem tam i hořelo,“ vypráví.

Česká republika je podle projektu Česko v datech ve spotřebě cigaret sedmá na světě a  právě lidé v seniorském věku tuto statistiku výrazně zvyšují. Nezměnilo na tom nic ani to, že cigarety jsou postupem času dražší a dražší a zdálo by se, že mnozí senioři si tedy kouření nemohou dovolit. Jenže závislost je závislost a čím déle je pěstovaná, tím je silnější. A tak zatímco mezi mladými lidmi přibývá těch, kteří v souvislosti se slovem cigareta používají výraz fuj, mezi lidmi dříve narozenými je hodně těch, kteří říkají: neberte nám tuto naši celoživotní radost, i když víme, že je to špatná věc.