„Když dva se rádi mají, i v lednu je jak v máji", zpívá se nejen v jedné písni, ale měli to tak v životě i moji rodiče.
Bylo deset let po válce, červenec se chýlil ke konci a v porodnici královského města Kolína jsem poprvé spatřila světlo tohoto světa. Lány obilí se vlnily slabým větrem, vzduch voněl létem a v dáli se kupila oblačnost, která oznamovala, že ke Kolínu se blíží bouřka, ve směru od Sázavy,nebo-li jak se u nás říká, od  Prokopa. Mé matce i otci, kterého tajně na pár minut pustili do porodnice, svítily štěstím oči. Dva milující lidé se stali rodiči a já jsem byla jejich vytouženým,vymodleným dítkem, s velkýma, zelenýma kukadlama a dlouhýma, nezvykle zatočenýma řasama.
O mnoho let později jsem si i já prošla touto porodnicí, která byla už zmodernizovaná na tehdejší dobu a porodila jsem v bouřce své jediné dítě, syna Jiřího, zrozeného z lásky k mému muži. Zrození dítěte je pro každé rodiče vyvrcholením jejich lásky. Děti jsou základem šťastné rodiny, štěstím pro všechny a k životu většiny z nás neodmyslitelně patří.
A do třetice, za více jak 30 let od synova narození se mému synovi a jeho ženě zde narodila dcera Madlenka a syn Štěpa a tím se kruh rození dětí v naší linii ve zdejší porodnici uzavřel, zřejmě napořád, nebo na dlouhou dobu.

O 65 let později chci krátkým zamyšlením poděkovat svojí, dodnes žijící devadesátileté matce a otci, bohužel, tomu už tam někam nahoru, že mi dali ten nejcennější dar - život a já tak dostala možnost poznávat tento krásný svět, hodně slušných lidí, hodně dobrých kamarádů, kteří zůstali v mém srdci. Na cestě životem jsem potkala ale i hodně těch, kteří v mém srdci nezanechali žádnou stopu, šířili jen nenávist, nevraživost, podrazy a zlo. Založila jem si svoji rodinu a vychovávala svého syna a užívala si lásky manžela. Společně jsme žili a žijeme vlastní, vcelku spokojený život. Dnes už si užívám svých vnoučat, která v mých očích nějak podezřele rostou, neboť je tak často nevídám. Jsou v péči své matky a otec, můj syn, se s nimi vídá, jak stanovil soud. Bohužel, už to není ono, jako kdyby žily v úplné rodině. Ale nedá se nic dělat, žít se musí dál....

Rodiče mi umožnili vzdělání a já měla krásná školní a studentská léta, hrála na kytaru, chodila na plavání a volejbal. Později jsem chodila do tanečních, chvíli tancovat i závodně. Byla to krásná léta, která dala spolu s výchovou rodičů směr mému dalšímu životu. Po ukončení studií jsem se zařadila do pracovního procesu, zamilovala se, vdala a začala žít zase svůj rodinný život. I já jsem se později snažila svému dítěti dát vše, ne však materiálně, ale spíš více duchovně, aby to, co dělá a chce dělat, mělo nějaký smysl, aby ho vzdělání někam posunulo, rovněž tak i, co se týká jeho koníčků. Neměl jistě vše, co by si přál, ale poznával hodnotu peněz a to, že se nesbírají jen tak na cestě, ale že je za nimi spousta práce a často i odříkání. Dodnes, díky svému ekonomickému vzdělání, dokáže vyhodnotit v nadnárodní firmě ekonomické procesy a taky je nekompromisně kontrolovat. Jsem spolu s manželem na něj pyšná. Je slušný, přátelský, komunikativní, nekonfliktní, a tak je obklopen mnoha přáteli a kamarády. Během celé jeho výchovy jsem se snažila, aby jako já pocítil sílu rodičovské lásky a rodinného souznění. Aby se naučil slušnému chování, komunikovat s lidmi a v duchu mé staré babičky: „ nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj,“se řídil celý život. Určitě se mi to povedlo, protože i on vede touto cestou svoje děti.

Rodiče milovali přírodu, a tak jsme každoročně jezdili na část dovolené po Čechách, hlavně do oblíbených Krkonoš, kde rodiče měli dvě rodiny svých přátele. Krkonoše jsme prochodili od západu k východu a další rok obráceně. Ani po mnoha letech nás to neomrzelo.Potom jsme zase vyrazili k vodě na Vranov, Lipno, Stvořidla,Český Šternberk.Během roku o víkendech jsme navštívili hodně hradů, zámků, zřícenin, napekli buřtů, seděli při kytaře u ohníčku před stanem. Nezapomenutelná byla atmosféra u ohníčků na Stvořidlech  a v Českém Šternberku.Byly to úžasné výlety a prázdniny, co mně a mému bratrovi rodiče dopřáli.  A hlavně, toulkami přírodou v nás vzbudili lásku k přírodě, která nás oba provází dodnes.Nejen nás, ale i naše děti.

Bratr je o dost let mladší, a když se narodil, já byla často tak trochu jeho chůvou. No, přiznávám, že ne vždy se mi to líbilo, přeci jen jsem měla už jiné zájmy, začala se mi zapalovat lýtka, jak se říkalo, ale tehdy jsem hlídat bráchu musela, i když jsem někdy odmlouvala a dost se mi nechtělo.

Chtěla bych poděkovat rodičům, že se věnovali i mému synovi. Bohužel otec zemřel vcelku mlád a můj syn to nesl velmi těžce. Bratrových synů se již nedožil, škoda, byl hodný, chápavý děda. Ale i takový osud někdy život přinese.

Děkuji vám oběma za dar života, za rodičovskou lásku, za pomoc, kterou jste mi během života poskytli, a za to, že jste tu byli pro mě a pro bratra. Ne vždy to bylo soužití zalité sluncem, ale i mraky do života patří, protože to by nebyl život sám. Bez vás, moji milí rodiče, bych tu vaši lásku, pohlazení, kárání, pusu a celý Boží svět s dobrým i zlým nikdy nepoznala a taky později bych je nemohla přenést na syna a moje vnoučata.

Mamince neopomenu poděkovat za to, že je stále ještě tu, a proto já jsem ještě i v tomto seniorském věku dítě a to je příjemný, hřejivý,láskyplný pocit, kterého se mnozí z vás bohužel neměli možnost dožít.
Zvláště pak, pokud maminka se pokaždé se mnou loučí a ke slovu přidá pohlazení a políbení na čelo, nemohu nikdy zapomenout, jak hladí upracovaná, dnes již třesoucí se ruka, do níž je vložena všechna síla mateřské lásky staré ženy...

Děkuji vám rodiče za vše. Protože teprve, až člověk dojde zralého věku, tu si plně uvědomí, jaký nenahraditelný dar je život a rodičovská láska, kterými jste mě obdarovali....

Už se dosti připozdilo, opouštím svoji oblíbenou lavičku pod jilmem, naposledy pohladím očima celé naše údolí směrem k Železným horám, oči zabloudí i na oblohu, která se začíná třpytit miliony hvězd. Tam možná je někde můj otec, babička a za dřív či déle tam budu i já.

Při tomto děkovném vyznání mi vyvstala na mysli jedna myšlenka:  kdyby tak člověk měl tu možnost a třeba jen na docela malou chvilinku mohl vrátit čas a se všemi milými a blízkými se setkat a říci jim, co ještě zůstalo nevyřčeno, zašeptala jsem tiše, jen tak pro sebe a se slzami v očích...

Bohužel, někdy to možná bude, ale to už mě hlava bolet nebude. Proto hovořte všichni mezi sebou, nenechávejte myšlenky, prosby, touhy, vyznání  jen tak nadarmo  plynout. Přijde čas, kdy už je nebude komu říci a někdy nevyřčená slova,myšlenky, vyznání  vás budou tížit až do smrti.