Dovolte mi, abych se představila. Jsem kočka sibiřská a patřím mezi polodlouhosrsté kočky. Pocházím tedy z Ruska a jsem prý komunikativní a na rozdíl od ostatních koček jsem fixovaná na člověka. Jsem taky mazlivá, hravá, hrdá, důstojná a vynalézavá.

Když mne chce panička pozlobit, říká mi důvěrně Jelizaveto, jinak ale jsem Františka, protože jsem se narodila ve Františkových Lázních a paní mi taky říká Frantino nebo Franto – to když trošinku zlobím. A ta malá paní, která k nám chodí a hraje si se mnou, mi říkala Ňáňo. To když ještě neuměla pořádně mluvit.

Mám své hračky, abych se nenudila, ale nejraději sedávám na okenním parapetu a pozoruji, co se děje venku. Nejvíc ze všeho ovšem pozoruji svou misku, jestli tam náhodou v době, kdy jsem seděla na parapetu, nepřistálo něco dobrého…

“Sibiřské kočky jsou extrémně zvědavé a vědí, co chtějí. Jsou velmi inteligentní a mají dobrodružnou povahu - mnoho sibiřských koček se již v raném věku naučí používat zvonek u dveří! Ale sibiřské kočky mají svou vlastní hlavu. Dobrá výchova je proto velmi důležitá, aby Vám později kočka doslova neskákala po hlavě nebo netančila na stole! Navzdory tomu sibiřská kočka ke své lidské rodině zcela přilne. Mnoho milovníků tohoto plemene říká, že si s nimi jejich kočičí mazlíček povídá.“