Pocta rodnému Kolínu

část 1. úvod
část 2. historie města
část 3. významné osobnosti, jež jsou spojeny s Kolínem
/článek je vydáván pro obsáhlost na pokračování/

Část l. - úvod

Je to již více jak šest desetiletí, kdy jsem v kolínské porodnici poprvé spatřila světlo světa. Tím se královské město, rozprostírající se po obou březích řeky Labe, v Polabské nížině, stalo mým rodným městem a zároveň na mnoho let i mým domovem, kde jsem trvale bydlela, pracovala a na které jsem patřičně hrdá.
Každý z nás na této zemi má své rodné město, vesnici, zkrátka místo, jež by se mělo stát jeho srdeční záležitostí. A to právě proto, že tam poprvé pohleděl na tento svět a začal psát svůj životní příběh.Ale je to na každém z nás...
Rozhodla jsem se, jako poděkování mému rodnému městu, vás s tímto městem trochu seznámit. Očekávala bych, že někteří z vás by mě mohli následovat, protože vím, jak někteří poutavě a výstižně v článcích o svém městě píšete. No, uvidím..

Město Kolín leží 60 km na východ od Prahy, po obou březích velkého labského oblouku v místě, kde Labe obrací svůj tok skoro v pravém úhlu k severu. Rovina v okolí města je jen částí krajiny, která město obklopuje svými široširými úrodnými lány převážně obilí, žlutí se lány řepky, málo již dnes cukrové řepy. Část úrodných polí podlehla průmyslové zóně Ovčáry, které vévodí TPCA-automobilka, /pro zajímavost zastavěná plocha TPCA je 21 ha a rozloha celého areálu je 124 ha/.Celková výměra průmyslové zony je 370 ha. Na jižní straně k Labi spadají poslední výběžky Českomoravské vrchoviny, ke kterým patří i skalní terasa nad řekou, kde se rozprostírá vnitřní město. Na jihovýchodním obzoru je pás kopců Kaňk, Sukov, Kuklík, Miskovický a Opatovický vrch. Tento pás uzavírá kopec Vysoká. Na jih a jihozápad od města jsou hluboké rýhy Polepského a Pekelského potoka. Jihozápad se pyšní typickým vrchem Bedřichov. Za jasných dní je z těchto vyvýšenin vidět Bezděz, Kumburk, Ještěd, pás Krkonoš včetně Sněžky, Źelezné hory se známou zříceninou Lichnicí. Na výjezdu z Kolína směrem na východ se tyčí severní výběžky Železných hor, které se přiblížily až k městu vrchem Vinice.

Když shlédnete Kolín z ochozu věže chrámu sv.Bartoloměje, či Vodárenské vyhlídky, působí na vás krajina dojmem roviny. Nedozírné lány úrodných polí jsou na jaře a na podzim zorané do tmavě hnědé země, v zimě krajina bělostně svítí čerstvě napadlým sněhem. Bohužel, poslední roky je to už jen krásné vzpomínání. V době žní se obilná pole vlní ve slabém vánku, čekajíce na mraky a životadárnou vodu. Kdo spatřil krvavý západ slunce na podzim, či těžké, olověné mraky v letním parnu, zvěstující blížící se bouřku, kdo se v jiskřivé zimní noci zastavil před vjezdem do Kolína od Janovic, a uzřel nasvícený Kolín v celé jeho kráse, ten se do tohoto města prostě musí zamilovat. Působivě nasvícené historické památky, především dominanta města Bartoloměj, Vodárenská vyhlídka,Práchovna a další nasvícené stavby, zářící pod nebeskou bání s miliardami hvězd, vás doslova dostanou do kolen. Stojíte jak u vytržení a nemůžete se od té krásy odtrhnout. V duchu děkujete těm, kteří toto místo kdysi vybrali, zbudovali do dnešní podoby, a to nejen pro dnešní, ale i pro budoucí generace. A poděkování patří v neposlední době i těm, kteří si dali tu práci, umně nasvítili památky a stavby tak, aby do dáli vynikla jejich architektonická krása.
Jistě, i Kolín jako jiná města má své problémy, to by přeci nebyl život sám. Ale ty se řeší, staví se, opravují se památky, budují nové stavby. Když se máte možnost vyjádřit objektivně, pak musíte přiznat, že se Kolín rok od roku stává krásnějším. A za to je třeba všem, kteří se na jeho rozvoji podílejí, poděkovat.

Kolínský rodák Otokar Fischer se vyznal ze své lásky k Polabí v melancholických verších, z nichž úvodní verše uvádím:

Šum ukolébavkou, má proudná řeko!
Má kolébka tu stála nedaleko.
Když padá listí,srdci když se stýská,
vždy něčí ruka ruce mé je blízká.
Ta zlehounka mne uvádí kams domů,
kde nevadí mé ticho pranikomu...

A já dodávám, je mnoho krásných i zádumčivých míst na území města, která jsem si zamilovala, kde se dalo randit, vyjíždět s kočárkem s mým synem, přemýšlet, snít, rovnat si myšlenky. Ani tisíc fotek by nestačilo zaznamenat jejich krásu. Třeba Pekelský potok s rybníkem, Kmochův ostrov, Hánín, Spálenka, cesta vedoucí do Klavar, Vodárenská vyhlídka a další a další. Se svým svědomím, nebo v těžkých časech, kdy si člověk myslí, že ten nahoře ho sakra nemá rád, jsem se někdy uchýlila do chrámové lodě sv.Bartoloměje a v té nebeské atmosféře, kde se rozhostilo ticho a božský klid, jsem dost dlouho rozjímala nejen sama se sebou, ale snad i s Bohem.
Děkuji ti, mé rodné město, žilo se zde krásně, a to nejen mně, ale i mé rodině. Slibuji, že se do tvého lůna brzy zase vrátím a že v něm na konci svých dní spočinu.