V dětství se mi stal symbolem nedostatku a zároveň symbolem vzácnosti, exkluzivity, uherský salám. Není divu, nebyl u nás ani na každé Vánoce a Silvestry. Některé roky byl prostě na chlebíčkách gothaj a vajíčko. Ale když byl Uherák…! Pamatuji si ta kolečka tloušťky hedvábného papíru. Nějaké ochutnávání před přípravou bylo přísně zapovězeno. Samotný uherák? Bez chleba? To by si snad nedovolil sníst ani arcilotr. Takový hřích, plýtvání a zpovykanost. A pak, když jsem opatrně z talíře zvedl obložený chlebíček…, raději jsem ani nedýchal, aby ten lehký, slaboučký lísteček uheráku neodletěl jako motýl. A ta chuť, rafinovaně nepatrná, člověk ji v tom soustu musel vyloženě hledat, protože stopové množství salámu se rozpouštělo, ještě než se dotklo jazyka. Byla to spíš taková připomínka, že někde v okolí by mohl být uherák. Takhle jsem to intenzivně vnímal. A taky jsem to po letech, mnohokrát a mnohomluvně popisoval každému, kdo byl ochoten to poslouchat. Vždycky, když na mne sedla vánoční nálada u nějakého punče nebo svařáku…

Moje žena, potom co si několikrát vyslechla drama mého dětství a´la Oliver Twist, se rozhodla jednat. A tak jsem jednoho Mikulášského večera našel v punčoše štangli uheráku, tu menší, co má asi 20 cm. Nejdřív jsem byl překvapen, nečekal jsem to. Ale rychle se mi rozsvítilo. Musím říct, že to byl fantastický dárek. Nešlo o samotný produkt, uherák. Šlo o ten zážitek, tu možnost, prostřednictvím symbolu si prožít ten dostatek, bez omezení, bez pravidel, bez chleba. Fungovalo to na sto procent. Všechny ty ponuré svátky mého dětství, ty bez uheráku…, zmizely v historii. Ukrojil jsem dvoucentimetrové koleso a pomalu jsem ho snědl, a ještě jedno. Paráda, dožil jsem se toho.

Každého Mikuláše znám předem jeden dárek. Nakládám s ním velmi nehospodárně, sobecky a poživačně. Někdy štangli uheráku rozměřím na stejné dílky do Štědrého večera a dám si každý den jeden. Někdy vytvořím pár chlebíčků se silnými plátky. Někdy beru, jak mne napadne.

Hezký advent přeji.