Od doby, kdy jsem poprvé vzala foťák do ruky, namířila jsem objektiv na stromy tak stokrát, nebo snad ještě častěji? A najednou se mi v přítomnosti stromů vybavil text známé písně Uhlíře a Svěráka: Na stejné Zemi, co my, bydlí tu s námi stromy...
S námi, vedle nás, obdivované i nechtěné, krásné i před zánikem, nebo již padlé, mrtvé... Vzbuzují v nás různé emoce - tak, jako i my sami jsme různí.

Jaká část lidstva vnímá jejich krásu i nezbytnost, kolik z nás - lidí si uvědomuje závislost na stromech a se samozřejmostí o ně pečuje? Většina z nás je dovede jen využít ... do posledního lístečku, do posledního kousku dřeva...

Palivo, stavby, nábytek, doprava, papír, chemické látky...Chrání krajinu i životní prostředí - udrží půdu před odplavením, vodu, dodají kyslík všemu živému, zadrží průnik alespoň části spalujících slunečních paprsků.

Jak se ale za to vše dobré člověk ke stromům zachová? Strom stíní zahrádce - porazit, překáží stavbě dálnice - odstranit, na podzim zasype listím zahradu nebo okapy - vyměnit za stále zelený, který neopadá, zestárne a jeho plody už nejsou voňavé a chutné - ten už tu dávno neměl být....a což teprve, když pod náporem větru padne a poničí nějaký lidský výtvor? Kdo uzná, že chyba může být na straně člověka?

Snad ještě na světě dost lidí obdivuje svěží zelené listy a množství květů na jaře, barevné a voňavé plody v létě, nenapodobitelné barvy podzimních stromů. Snad ještě i dopřejí odpočinek a spánek stromům v zimě, ale těch, kteří stromům pomáhají, postupně ubývá.

Moudří předkové jistě znali cenu stromů, jinak by nevyslovili ono známé "naplnění života činy" - Postav dům, zasaď strom a zploď syna.

Bydlí tu s námi stromy? Jsou na Zemi - miliony let - dávno před člověkem a jeho předchůdci a budou dál, i kdyby lidstvo vyhynulo. Lidé je nepřežijí - snad jen na pár okamžiků. My bydlíme se stromy, my jsme závislí na jejich existenci...

Jste jedinečné, ať pocházíte odkudkoliv, ať tu rostete rok, dva a nebo mnoho století. Dva stejné stromy nenajdeme...