Listopad 1989. Jako obvykle v této době bylo i listopadové počasí s mlhami, které také jako obvykle byly "nacucané" oxidem siřičitým a dalšími "dobrotami". Stav tedy léta obvyklý, jen se o něm nemluvilo. Mohu to prohlásit zodpovědně, protože měřením stavu ovzduší jsem se již dvacet let pracovně zabývala.Jen ty výsledky se nesměly zveřejňovat. Většina ostatních obyvatel města o tom buď nevěděla vůbec nebo jen neurčitě. Jedno však věděli všichni: vzduch se nedá dýchat! Děti stůňou a celková nálada je na bodu mrazu.

Tak přišel 13. listopad 1989. Pár lidí to už nevydrželo a sešlo se na  "Benešáku", jak bylo tvrdošíjně nazýváno oficiální náměstí Zdeňka Nejedlého. Ozývaly se výkřiky: "To už se nedá dýchat, co s tím národní výbor bude dělat" a podobně. Zatím ale nikdo "nepřevzal vedení", lidé dost dobře nevěděli, co dělat. Další demonstrace byla následující den, kdy se těchto volajících lidí ujala pracovnice teplického gymnázia a s pomocí dalších sestavila požadavky pro Městský národní výbor v Teplicích. To už ale zasahovaly i oddíly Veřejné bezpečnosti se psy a nezbytnými pendreky. Po menších tahanicích se mluvčí dostali na úřad, kde s nimi ale nikdo nechtěl mluvit a pohovor slibovali za měsíc. Lidé spokojeni nebyli, šli městem až před budovu Okresního výboru KSČ. Po výzvách jim zde okresní tajemník KSČ, soudruh Váňa čili muž č.1, slíbil diskuzi na zimním stadionu na 19. listopad 1989.

Na zimní stadion jsem se spolu s kolegy z práce vypravila také. Atmosféra byla od začátku vzrušující, protože se jednalo o mimořádnou událost pro všechny Tepličáky - povolená a vlastně vynucená demonstrace, to tu ještě nebylo. Pohodlně jsme se usadili na tribuně, ale zdálo se nám, že je tam málo lidí. V tom se ozvalo: "Zavřeli dveře, nechtějí sem lidi pustit!" - a to už stadion skandoval!" Pusťte je dovnitř, pustě je dovnitř"! Pořadatelé se k tomu moc neměli, měli asi své příkazy, ale najednou se ozvala rána - to pod tlakem davu povolily vstupní dveře stadionu a dav se vevalil dovnitř. Bylo rázem plno.

Konečně se dostavil i soudruh Váňa a další představitelé města ke slibované diskuzi. Nevím, jak si ji představovali, ale pro jistotu zařídili, aby nefungovaly mikrofony, takže nebylo nic slyšet. To se ale lidem pochopitelně nelíbilo a dávali to hlasitě najevo. Když byl zprovozněn alespoň jeden mikrofon, nic nového jsme se nedozvěděli, jen spoustu známých frází z úst frázistů. Ale stadion už burácel: "Chceme slyšet pravdu, nelžete nám " a podobně. Všichni byli nadšeni už jenom tím, že po 21 letech mohli něco společně provolat.

Atmosféra byla krásná, báječná! I když diskuze nebyla k ničemu, lidi to spojilo, zvláště, když přišel k mikrofonu student z Prahy a snažil se nám říci o událostech 17. listopadu na Národní třídě, o kterých jsme ještě nevěděli. Bohužel, soudruh Váňa mu vzal jediný fungující mikrofon z ruky, a  protože lidé už od soudruhů nechtěli nic slyšet, ukončil shromáždění. Dav se vyrojil ze stadionu, ale nerozcházel se, diskutovalo se v hloučcích a hlavně se sháněl student z Prahy. Přešlo se zase na "Benešák", kde se hovořilo dál. Všichni měli výbornou náladu, cítili uvolnění. Později jsme se dozvěděli, že soudruzi si nebyli moc jistí, a proto nechali připravit v sousední ulici stadionu autobusy plné polcajtů, kteří měli "zasáhnout" v případě potřeby. To už jsme ale všichni věděli, co se v Praze stalo.