Někdo říká: Ostuda, za to se přece kvalitní strava pořídit nedá. Další názor: Takovou částku musí dodržovat i jiné skupiny obyvatel a dá se za ní najíst slušně.

Říct někomu, kdo je celý den v práci, na obědy chodí do restaurace a párkrát do týdne si večer vyrazí do společnosti, že musí vystačit denně se sto deseti korunami, zhroutil by se. Vůbec by si to nedovedl představit, vždyť jen za oběd běžně vydá vyšší sumu. Říct tuto částku někomu, kdo většinu času tráví doma a jídlo si sám připravuje, naopak mu nepřipadá šokující. 

Těch sto deset korun dobře ilustruje, jak různorodá česká společnost nyní je a jak málo toho o sobě různé skupiny obyvatel navzájem vědí.

„Vycházíme z toho, že průměrný důchod je nyní třináct tisíc čtyři sta korun a senioři z něj čtvrtinu utratí za jídlo a nealkoholické nápoje,“ uvedl Tomáš Chrámecký z České správy sociálního zabezpečení. Jenže pozor, jde o průměr, takže je mnoho penzistů, kteří dostávají peněz výrazně méně. Každopádně vypočítaných sto deset korun na den na jídlo je průměr, jsou samozřejmě lidé, kteří si mohou dopřát dobroty za výrazně větší sumy, ale také lidé, kteří denně za jídlo nemohou utratit ani těch sto deset korun.

„Patřím do skupiny lidí, kteří rozhodně denně více než sto korun neprojedí, takže mi ta částka připadá pravdivá. Jen mě překvapilo, že když se ten údaj objevil v médiích, spousta lidí reagovala tak, že se za ty peníze nedá slušně jíst. Mám dojem, že jím rozhodně zdravěji než ti, kteří denně utrácejí za potraviny mnohem více,“ říká třiasedmdesátiletá Dana, bývalá učitelka. Je rozvedená, je zvyklá žít řadu let sama. Když zaplatí za nájem a za léky, říká, že si musí pečlivě peníze rozdělit, aby s nimi vyšla do další výplaty důchodu. „Ale jsem na to zvyklá, nepřipadá mi na tom nic divného. Kamarádka má zahradu, často mi dává ovoce a zeleninu. Z pár rajčat, paprik a brambor jsem schopná uvařit si moc dobrou polévku, kterou jím tři dny a vůbec mi to nevadí. Nakupuju ve slevách, často vařím rýři, luštěniny. Nemám pocit, že bych nějak trpěla. Maso moc ráda nemám, občas si koupím kuře, naporcuju si ho, udělám na pár dnů vývar, rizoto, zkrátka zpracuju ho celé. Samozřejmě, že si nemůžu dovolit koupit si něco ve fast foodu nebo jít do restaurace, ale vlastně po tom vůbec netoužím,“ vypráví. Je zdravá, cvičí jógu, hodně chodí na procházky. Když lékařce vyprávěla, co jí a jak cvičí, ta ji pochválila a řekla, že takový životní styl by v jejím věku měli lidé dodržovat.

Dana však byla zvyklá žít celý život skromně a umí si z mála připravit výživově hodnotnou stravu. Problém je, když lidé mají málo peněz a neumějí vařit, případně vůbec nemají ponětí o tom, jak by kvalitní zdravá strava měla vypadat.

„Můj táta neustále nadává, že si nemůže dovoli kupovat maso a uzeniny. Pro něho je kvalitní jídlo kus masa, ideálně plavající v mastnotě a k večeři párek nebo sekaná,“ vypráví pětačtyřicetiletá Lucie. Otci neustále vysvětluje, že ona sama si také nemůže dovolit kupovat maso každý den. „Mám tři syny a ti, s prominutím, žerou jak zběsilí. Kdybych měla jim třem a manželovi dělat každý den řízky nebo guláš nebo svíčkovou, nevyšli bychom. Také vařím úsporně a když něco kupuju, pečlivě si promyslím, co z toho všechno vyrobím, na jak dlouho nám to vydrží. Do práce si nosím jídlo v krabičce, stejně tak porcuju jídlo do práce i manželovi. Do restaurací vůbec nechodíme. Nevadí nám to, raději si našetříme na dovolenou, než abychom vše projedli. Jenže můj táta toto nechápe, má pocit, že špatně jsou na tom jen penzisté. Ovšem, já velmi dobře vím, že rodiny s více dětmi, jsou na tom mnohdy ještě hůře, protože mají obrovské výdaje jiného typu. Když udělám doma hrnec rizota se zeleninou, všichni si pochutnáme. Když ho uvařím tátovi, brumlá, že to není žádné jídlo a pak si stejně koupí nějaký salám,“ říká Lucie.

Potíž je v tom, že mnozí lidé si neumějí jídlo připravit. Nakoupí si v akcích potraviny, které jsou ve výsledku dražší, než kdyby si nakoupili jiné a dokázali je zdravě a chutně zpracovat.

V poslední době se objevily i firmy, které nabízejí na každý den seniorům jídlo takzvaně na míru, tedy jde o obdobu tolik rozšířených krabičkových diet. Lidé si mohou objednat přímo do domu dovážku jídla, které má údajně tu správnou výživovou hodnotu pro vyšší věk. Potíž je v tom, že úplně stejné jídlo si mnohé ženy jsou schopny připravit samy a to za mnohem nižší náklady. Zkŕátka, i v byznysu se stravováním se začíná projevovat, že lidé vyššího věku jsou zajímavá cílová skupina, na kterou obchodníci cílí. Což je poněkud v rozporu s údaji, podle kterých senioři na kvalitní jídlo nemají dost peněz. Je to opět ukázka, že si pod pojmem senior nemůžeme představovat žádnou takzvanou typickou unifikovanou bytost, ale že jde o velmi různorodu skupinu lidí, od těch majetných, mlsajících a zajímajících se o nové trendy přes ty, kteří jsou zvyklí jíst tři dny polévku ze sáčku až po ty, kteří si umějí z mála vykouzlit chutné a zdravé jídlo.

Faktem je, že ve vyšším věku by se člověk měl o to, co jí, zajímat. Právě nekvalitní strava může ubrat pár let života ve zdraví. Úplně nejhorší je přístup: Už nic nepotřebuju, nebudu utrácet, stačí mi na každý den na večeři rohlík a trojuhelníček taveného sýra, víc si stejně dovolit nemůžu. Jistě, časem se člověk může dostat do situace, kdy mu zdravotní stav nedovolí přemýšlet nad tím, co jí, natož si zajímavé kvalitní jídlo sám připravovat a bude odkázán na pomoc druhých. Ale dokud to jde, měl by se o zdravé a chutné stravování pokoušet. Není to totiž tak těžké, jak to vypadá. Někdy stačí jen změnit zaběhnutý životní styl a místo ochuceného jogurtu plného chemikálií si za stejnou cenu koupit dvakrát tak velké balení jogurtu čistého a třeba si do něj hodit pár rozinek. Právě tak se totiž naučili jíst lidé, kteří sice musejí vyjít s málem, ale nedopustí, aby to mělo vliv na jejich psychickou i fyzickou kondici. Žije jich mezi námi hodně, jen se o nich nemluví a oni své umění slušně žít z mála nedávají na odiv.