Je čas kruté totality. Podle sovětského vzoru se za všechno udílejí odznaky a medaile. Na železnici se udělují medaile za odpracované roky, odznaky Jezdím bez nehod a bronzové, stříbrné a zlaté odznaky Brigáda socialistické práce.

V dopravní kanceláři jsou umístěny v zaprášené krabici na skříni. Na krabici se také odkládají dvě čísla časopisu Život strany.Tenhle časopis čte akorát nestraník, výpravčí Frantík Rendl. Vždy jedno číslo rozřízne nožíkem a studuje. Jednou použil časopisu k vydírání. Objevil v něm článek místního ředitele školy Brotánka. Jmenoval se Sovětský učitel, náš kompas i cíl! Frantík chtěl článek vylepit na návsi do patřičné skříňky. Manželka pedagoga, takto spolupracovnice, musela objevitele uplatit vášnivým polibkem za dveřmi dopravní kanceláře.

Dříve narození jedinci pamatují velké barevné portréty sovětských generálů. Každý měl prsa plná medailí. Mezi všemi však vynikal osvoboditel Brna Rodion Malinovskij. Dodnes se s nimi pyšní na pomníku osvobození. V Sovětském svazu to došlo tak daleko, že plná prsa medailí měly také sovětské dojičky. V našich končinách se tento rituál jaksi neujal.

Nikdo medaile na uniformě pochopitelně nenosil. Představa, že vlakem prochází železničář s medailemi, je fantastická, jako sbírka básní v zaplivané hospodě! Doplatil na to akorát jeden vypočítavý důchodce. Zakoupil totiž od jednoho železničáře vyfasovanou uniformu, aby mohl v přestrojení jezdit vlakem zadarmo – na uniformu. Ten dobrák mu ovšem prodal uniformu i s medailemi. Byl to danajský dar. Nápad to byl jistě dobrý, když ale důchodce procházel soupravou a zvonil medailemi, bylo to, jako kdyby měl na hlavě starou hasičskou přilbu. Byl odhalen a potrestán.

Za komunistů panovala velká inflace medailí všeho druhu. Frantík viděl akorát řád Za zásluhy o výstavbu, a to u člověka, který nepostavil ani kurník. Řády byl také ověšen velitel místních hasičů. Býval ozdobou prvomájových tribun. Proslavil se akorát při požáru rodinného domku v místě bydliště. Odháněl vlastním tělem od požáru cizí požární jednotky a křičel:,,To je náš oheň!“

To takový Podvazkový řád ve Velké Británii je jiný kabrňák. Byl založen v roce 1350 králem Eduardem III. Řád může nosit jen 26 osob. Noví rytíři se přijímají pouze místo zemřelých. Na tmavomodrém sametovém podvazku s úzkými zlatými okraji je zlatý francouzský nápis HONNY SOIT QUI MAL Y PENSE. Jan Werich ovšem znevážil i tento řád volným překladem nápisu Hony jsou a malý penze!

Jednoho dne krabice ze skříně mizí. Zmizel také časopis Život strany. Snad, aby nezavdával podnět k nemístným poznámkám a aktivitám. Po krabici, ani po časopise se nikomu nestýská. Zmizení krabice je ale nadále opředeno tajemstvím. Jako by se do země propadla.
Přišla zima.Vánice a nepohoda. Do té sloty musejí vycházet ženy, vlakové přípravářky. Je to tvrdý chlebíček.Výpravčí nařídí sepsání vlaku a holky vyrážejí do kolejiště za každého počasí. Toho večera slouží Frantík s Marunou. Je to sluníčko, smíšek k pohledání. Nepokazí žádnou legraci.
Venku je psí počasí. Silné poryvy větru cloumají dveřmi a venku mlátí řetězy do ocelových sloupů osvětlení. Vtom se rozletí dveře. Venkovní výpravčí vyvaluje oči na ten přízrak. Konec záhady. Tajemství zmizelé krabice je odhaleno.
Ve dveřích stojí něco neskutečného. Maruna Malinovskaja!
Na hlavě to má kulicha s pletenou koulí. Dále pokračují pletené kamaše a na nohou obrovské boty, zvané sněhule. Norský svetr s mohutným rolákem kolem krku je vespod. Všemu vévodí modrý železničářský zimník a na něm je umístěno asi šedesát medailí!