Škoda, že mne nenapadlo zapisovat hospodské historky, pronášené u piva. A už to jistě nenapravím. Bývaly tu v naší vesnici čtyři hospody, dneska se taktak drží jedna. No, málo lumpačíme! Tož nevím, kdo náš národ drží ve špičce konzumentů alkoholu? Ale ať pijeme nebo ne, veselé plky z hospody se ještě semtam objeví. A teď třeba tady.

Rámus se přezdívalo odnepaměti Frantovi Rozbořilovi. Říkalo se mu tak pro jeho zvučný hlas a vzteklé jednání. Snadno se rozběsnil. Býval proto často terčem poťouchlých žertů a provokací. Kdysi na něj došlo i před Vánocemi. Pološ Polák si nad pivem naoko zoufal, že k němu nechce přijít řezník, a jak to dopadne se svátky, co se bude předkládat na sváteční stůl, no, naříkal, až by mu jeden uvěřil. A ten jeden, to byl právě Franta Rámus. Uvažuje: "Co na tem, že budó svátky. Šak to nejak odbudu, a stovka v kapci, tá je dycky dobrá!" S hlasitou odpovědí míří na Pološe: "Už neskohéké, já ti to zabiju. Máš krópy?" Tomu cuká v kouku, ale přece se ptá s vážnou tváří: "Ty bys přišel Franto? To seš hodné. A krópy nebudó potřeba. Jelita dělať nebudem! Tož zme domluveni. Přindi ráno."

Druhého dne, ještě za tmy, je Rámus u Pološe na dvoře. Opře kolo o kůlnu: "Gde ho máte, paňmámo?"  "Šel se umyť do kópelky. Šak běžte za nim!" Franta vejde do koupelny: "Tož su tady, Pološu, začnem?"  "Ja. Vyber si, keryho migneš prvniho," ukazuje hospodář do vany, v níž se převalují dva kapitální kapři. Řezník vyvalí oči, zasakruje, aktovku s náčiním a grmolec hodí Pološovi k nohám a už je v trapu! Dvě neděle se v hospodě neobjevil! Provokatér ho musel odprosit a stálo ho to flašku slivovice, ale i tak byl spokojen. Sotva se na jednu historku pozapomnělo, už je tu druhá.

V době, kdy se hospodě U Rybníčka ještě říkávalo U Baránků, chodíval do ní na pivo s příslušenstvím i Franta Rámus. Když mu kdysi hostinský Baránek donesl pivo, kterému ještě cosi chybělo do dospělosti, Rámus se ohradil, že není dotočené. "To donde, Franto!," odvětil hospodský. Tentokrát se Franta ovládl. Snad už měl cosi v plánu, protože se mu to nestalo poprvé. A tak když došlo na placení, mělo to být dvanáct korun, Rámus podal Baránkovi desetikorunu a měl se k odchodu. "Počké, Rámusu, ešče dvě koruny!"  "To donde, hospodo!" A šel. Hospodský si odplivl, škaredě zaklel a desetikorunu zastrčil do portmonky. Na pronásledování vzteklého hosta si netroufal. Další příběh však už tak poklidný konec neměl.

Rámus býval náruživým myslivcem. Kdysi slíbil kterési úřednici v zaměstnání zajíce. Musel počkat na dobu honů, kdy bylo možné takového zajíce získat. Ač myslivci zvěř střelí, musí si ji ještě zaplatit. Tak si Rámus zaplatil zajíčka a v myslivecké chatě, kde se zapíjel úspěšný lov, jej položil pod věšák, pod svůj hubertus. Účastníci honu se veselili, popíjeli, rozprávěli, a všeobecného veselí využil jeden z honců, vtipálek a podšívka všech neřestí, dlouhý Jarek. Rámusovu zajíčkovi uřezal uši. A těšil se, jak bude postižený prskat. Když si při odchodu Rámus oblékl hubertus, vzal flintu a zajíce, tu kterýsi z osazenstva povídá: "Rámusu, gde deš s tym kocórem?" Dotázaný pozvedl zajíce, pohleděl na jeho zohavenou hlavu a už vidí i rozšklebeného Jarka. Zajíc letí do kouta,  Rámus řve jak tur a žene se po provinilci. Stačí z věšáku sundat čísi čagan a už se dlouhán krčí pod přívalem ran. Konečně se mu podařilo utéci do kuchyně. Rámus hodil čagan na podlahu a s nadáváním opouští chatu. A na zbitém Jarkovi je, aby bezuchého zajíce stáhl a na příští hon připravil guláš.

grmolec, brdečko = dřevěné či ocelové ramínko k zavěšení poraženého prasete