Velikonoce jsou tady. Mám ráda tradice. A snažím se je i dodržovat, v rámci možností. Škaredá středa - nemáme se prý na nikoho mračit. To se dá celkem snadno zařídit. Když jde o jeden den v roce, tak se rádi přemůžeme. A  ukazujeme svůj chrup s pusou od ucha k uchu i těm, které moc nemusíme. Nebo oni nás. Zelený čtvrtek se má jíst něco zeleného, praví tradice. Zkoušela jsem to s kopřivami. K obědu nádivku z mladých kopřiv. Pití čaje z kopřiv. Nešlo to. Moje vnitřnosti protestovaly. Z WC jsem neodešla skoro celé odpoledne. Nyní zkouším špenát. Protože hrách například, ten já nerada. Předkládám i rodině své špenátové recepty a jsou docela spokojeni. Špenátové těstoviny, špenátové placičky, špenát jako přílohu k masu. Velký pátek. Den opředený tajemstvím. Vydá nám poklad nebo nevydá?

Když jsem byla malá holka, tak jsme s kamarádkou jeden poklad vykopávaly. Ale bez úspěchu. To bylo tak. Kamarádka Věra velmi ráda kreslila. Ale měla ještě několik sourozenců a nákupy barviček  by tehdy dost zatěžovaly jejich rodinný rozpočet. A já, jako správná kamarádka jsem jí chtěla udělat radost. Moje teta pracovala jako uklízečka v naší vesnické škole. Navečer jsem tam za ní chodívala s malým bratrancem Péťou, se  kterým jsem si hrávala na školu. Byla jsem jeho učitelka. Jednou jsem si všimla neuzamčeného kabinetu hned vedle naší třídy. Byla jsem zvědavá, co tam všechno uvidím, a tak jsem vešla. Vedle všelijakých vycpaných veverek, netopýrů a sov jsem zaregistrovala také šuplík s množstvím vodových barev. Tehdy se prodávaly vodové barvy v černém plechovém  pouzdru. A toto byla náhradní kolečka - knoflíky všech barev, kterými se doplňovala sada, když se barvy vypotřebovaly. Chvíli jsem zápasila se svědomím, zda mám či nemám? Dopustit se krádeže? Ale jakápak krádež, když to tady leží bez užitku a kamarádce to udělá velkou radost! A tak jsem si barvičky nacpala do všech kapes. Přinesla jsem ty poklady domů a při nejbližší příležitosti jsem je chtěla Věře předat. Ale ta se obávala, že se doma budou ptát po původu barev, a tak si vzala jen část. Ostatní jsme zakopaly před naším domem na zahradě. Pro pozdější použití. Daly  jsme je do zavařovací sklenice, aby se nepoškodily a mohly jsme je později vykopat a použít. Místo jsme si označily nějakým klackem. Barvičky tak přežily zimu. Na jaře, právě na Velký pátek, jsme se radovaly, jak vykopeme poklad. Ale nenašly jsme nic. Asi jsme netrefily to správné místo. Zato ho našel můj otec. Sekal před domem trávu a velmi se podivil, že jeho kosa narazila na nějaké rozbité sklo. Trochu zanadával, že se mu ztupila kosa. Když potom hlínu zpracovával na záhon, moc se podivil. „To je divné, kde se tu najednou vzala tak červená hlína?  Nejprve  se odpovědi nedočkal. Jen mne napadlo, že jsem té červené vzala asi nejvíc. Protože bylo nedlouho po velikonocích, řekla jsem po chvíli pohotově: „Asi se mi tam vylila barva z barvení vajec, když jsem ji nesla na kompost.“ Otec jen nechápavě zakroutil hlavou a dál už věc nekomentoval. Trochu mě mrzelo ,že tolik pěkných barviček přišlo vniveč. Ale i tak mne hřálo u srdce, že jsem alespoň trochu udělala radost…

Kamarádka se nikdy malířkou nestala. Ale s úspěchem vedla hotel se zahraniční klientelou. Malířské nadání přesto nezapadlo.  Zdědila ho její dcera, která je učitelkou kreslení…